Bydlení napůl
Máme dvojdomek. V jedné polovině bydlíme my, v druhé žije tchyně. Oba objekty jsou bohužel psané na ni. S manželem jsme tu naší část svépomocí zrekonstruovali. Snažili jsme se udělat si bydlení podle svého, ale stejně jsme poslouchali její neustále připomínky a návrhy, jakou dlažbu máme koupit, v jakých barvách vymalovat jednotlivé místnosti a podobně. Nedokázala jsem si dupnout a prosadit si své. Chlap je takový, že než aby se hádal, tak jí radši ustoupí.
Nepořádek a zkažené jídlo
Od té doby, co tady bydlíme, strká tchyně nos úplně do všeho. Máme dvě krásné holčičky, dvouletou a pětiletou. Každé ráno odjíždím do práce a vracím se až večer. Mladší dceru beru s sebou, starší chodí do školky, kde mi ji tchyně vyzvedne a je s ní do té doby, než se vrátíme domů. Za to jsem ji nesmírně vděčná. Ale ostatní její chování je pro mě prostě problém. Zakázala jsem dětem u tchyně jíst, protože mívá třeba i víc než týden staré jídlo, na kterém se dělá plíseň. Je strašný bordelář, přitom chodí k nám domů a sbírá každé smítko na zemi, přičemž se tváří, že to musí uklidit ona, protože já jsem neschopná. Vynáší u nás koš, který není ani z poloviny plný, ale co mi hodně vadí, ona se v něm přehrabuje, jestli jsem náhodou nevyhodila něco, co jsem neměla. Navštěvuje nás každou chvíli, mluví do výchovy dětí, radí mi, jak je mám oblékat a co s nimi dělat ve volném čase.
Pomluvy
Stěžovat si manželovi nemá smysl, zastává se své matky. Podle něj mám být ráda, že mi chce pomoct. Když se kvůli tomu pohádáme, skončí muž argumentem, že stejně s tím nic nenaděláme, když je dům psaný na ní. Vždycky když přijdu domů z práce, je vytřená podlaha, vyprané prádlo nebo umytá okna. Jenže tchyně to nedělá proto, že by mi chtěla pomoct. Chodí po vesnici a vykládá, že se o nás musí starat a uklízet u nás, protože já to nezvládám. Vždycky, když dávám ráno dceru do školky, dozvím se od ostatních maminek zase něco nového, co nás tchyně prohlašuje.
Nezvané návštěvy
Chlap mi na to řekne, že to nemám řešit. Mě to ale psychicky ničí. Tchyně je tak drzá, že když jsme s manželem pryč, vodí si k sobě domů návštěvy, které bez našeho vědomí bere i k nám, aby jim ukázala, jak jsme si zrekonstruovali tu naši část. Vše samozřejmě bez našeho vědomí. Já se to vždy dozvím, až když potkám ty lidi a oni mi řeknou, že u nás byli a že to máme pěkný.
Hypotéka
Tchyně je dokonce schopná se mi hrabat ve skříních. Chodí mi i do šuplíku, kde mám spodní prádlo. Když se zlobím na dcery, že něco provedly a domlouvám jim, ona přijde a říká jim, ať jdou k ní, když je tady maminka nechce. Já už nevím co s ní, chvílemi mám chuť utéct i s holkami pryč a nechat je tu, ale zase mám svého chlapa ráda a ten by nešel, protože dal do toho domu hodně peněz a hlavně platí na to všechno hypotéku, takže financovat ještě někde byt, by prostě nešlo. Pořád si mu stěžovat už mě samotnou nebaví. Moc nevím, co s celou tou situací dělat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.