Něco se děje

Krátce před posledním stěhováním z východního pobřeží na západ, kdy samotná cesta zabrala několik dnů, se její chování změnilo. Vyžadovala si přítomnost matky a očka zavřela jen přivinutá na jejím hrudníku. Byla bázlivá a pokoušely se o ni horečky. Čas byl ale neúprosný a rodina musela podle plánu vyrazit na cestu. Druhý den byla Amelie k neutišení, a tak se s ní Jayshree vydala k pediatrovi. Ten bez otálení určil, že jde o ušní infekci. Nasadil antiobiotika a víc se stavem holčičky nezabýval. Do druhého dne se situace nezlepšila, a tak se scénář předešlého dne opakoval. Další lékař rozšřířil původní diagnózu na obě uši a zvýšil dávky prášků. Chvilku to vypadalo, že se Amelii ulevilo, ale o pár hodin později už bylo všechno ve starých kolejích, její tělo hořelo a pohled se změnil. Oči už neměly jasně modrou barvu, ale zčernaly. S obavami, co se s jejich holčičkou děje, vyrazili rodiče do nemocnice v Arizoně. Syna Kedana nechali po cestě u příbuzných.

Tak brzy?

Amelii si vzali lékaři do parády a podrobili ji mnoha vyšetřením. Trvalo to několik hodin a čekání nebralo konce. Seděli na nepohodlných židlích z plastu a z celého srdce věřili, že je to jen nějaká infekce, kterou brzy překonají. Pak je ale lékař pozval k sobě do ordinace, aby jim sdělil výsledky. Jeho výraz nevěstil nic dobrého. Amelie trpěla neuroblastomem 4. stupně a vyhlídky nebyly příznivé. Nádor začal vyrůstat z její ledviny a stačil metastázovat do téměř celého těla. Měla skvrny na mízních uzlinách, na páteři i stehenní kosti, čelisti a oční bulvě. Zasáhl i kostní dřeň. Ani do budoucna ji nečekal pohádkový život. Rizik byla spousta. Čekalo ji vypadání vlasů i řas, problémy s chůzí a mluvením, ztráta sluchu, trable s plodností. Šance, že by se dožila pátých narozenin klesla pod zdrcujících 40 procent.

Je konec

Lékaři okamžitě nasadili chemoterapii, ale scházel čas. Život Amelie vyhasínal a léky potřebovali několik týdnů, aby mohly začít naplno působit. Holčička byla připoutaná k posteli, aby si v bolestech nevytrhala kanyly, a tak ji rodiče nemohli vzít do ruky. Seděli u její postele a vyprávěli jí příběhy o tom, co ji čeká. Byly to ty nejbolestnější momenty jejich života. Když její život skončil a duše odešla do nebe (přesně tak jí to tvrdili), napadlo je, nejsou-li některé z orgánů vhodné k dárcovství. Nebyly. Tělo Amelie bylo rakovinou prokousané důkladně a i lékaři se divili, že se vůbec dožila bezmála jednoho roku. Útěchou, i když chabou, může být pro rodiče fakt, že nádor začal bujet už před narozením. Nemohli to tedy nijak ovlivnit.

Na svou dceru nikdy nezapomenou. I když měli vyměřený jen krátký čas, dala jim ze sebe hodně. Celá rodina, manželé i Kedan, se zapojují do různých akcí a jsou členy organizací, které podporují léčbu rakoviny. Děsí je, že do tohoto sektoru jdou ze státního rozpočtu sice nemalé peníze, ale jen 4 % míří na dětskou onkologii.