Tchyně bývají terčem vtipů a narážek. Je na nich něco pravdy? Ne každá je špatná. V galerii najdete zajímavé tipy.

Rozhodnutí

Jmenuji se Alice a je mi 39 let. Roky jsem žila v bludu, teď už to vidím jasně. Měla jsem perfektního muže a dobře placenou práci, vycházela se svou i partnerovou rodinou, byli jsme zdraví a šťastní. Když se nám narodila dvojčata, měla jsem pocit, že můj život dosáhl absolutního vrcholu. Omyl. Pohoda u nás vládla jen v době, kdy nad námi nevisela černá mračna. Tři roky jsem se od dětí nehnula na krok, byla jsem u nich dnem i nocí, prožívala s nimi prořezávání zoubků i první krůčky. Čas byl ale neúprosný. Manžel mi sice nabízel, abych zůstala doma a užívala si s dětmi, ale já jsem si stála za svým a striktně utnula opečovávání. Dětem nastal přísný režim a já se s nadšením vrátila do práce. Ze začátku mi šéf vycházel vstříc a respektoval občasné absence, ale po půl roce už bylo i mně samotné hloupé vymlouvat se na děti. Když si čas umí zorganizovat všichni ostatní, musím i já. Začala jsem hledat pomoc. Moje matka i pár let před důchodem pracuje ve směnném provozu a na děti měla čas jen o víkendu. Tchyně měla času habaděj, ale nevěděla jsem, jak jí to říct bez zbytečného ošlapování. Naznačila jsem manželovi, aby s ní promluvil, ale zametl moji prosbu pod koberec a své matce se pro jistotu vyhýbal.

Pomoc

"Aličko, to jsi měla přijít už dávno. To víš, že se o ty naše rošťáky ráda postarám. Vždyť sedím doma a chodím jen občas pomáhat do pekárny. A i to můžu oželet, když jde o kluky." Rozvalila jsem se do křesla a nahlas vydechla. Ulevilo se mi. První měsíc utekl jako voda a tchyně se s dětmi skvěle sehrála. Bydlela dvě ulice od nás, a tak to neměla daleko. Ráno k nám přišla, vzbudila je, připravila snídani a svačinu, odvedla do školky, odpodne trávili hraním a učením. Denně jí to zabralo tak pět až šest hodin. Byla jsem jí opravdu vděčná.

Šok

Na začátku dalšího měsíce přivedla kluky domů a předala mi několik papírů. "Něco mi přišlo?" "Tak nějak," odpověděla. "Víš, už je to měsíc. Přiznávám, nebyla jsem si jistá, jestli jsem na takový zápřah připravená, ale myslím, že jsme si sedli a ráda se o ně budu starat i dál. Pročti si to a po víkendu mi dej vědět, jestli souhlasíš." Nezmohla jsem se na jediné slovo. Večer jsem dala manželovi pusu na dobrou noc a zavrtala se do postele. Místo knížky jsem ale otevřela tajemnou složku. Byla to smlouva, která upravovala podmínky naší spolupráce. Smlouva, kde se péče o naše syny změnila v dohodu o provedení práce. Z milující babičky se stala profesionální paní na hlídání, která si za každou minutu svého drahého času nechá zaplatit. Plná vzteku jsem vběhla do obývacího pokoje a mávala manželovi papíry před nosem. Nechápal to. Když jsem na něj uhodila, aby jí promluvil do duše, řekl, že hlídání dětí je ženská záležitost, že jsem silná osobnost a jeho matku zvládnu levou zadní. Laciná lichotka na mě nezapůsobila, ale došlo mi, že nemá smysl na něj naléhat. Je to bačkora!

Domluveno

Dva dny jsem se ztrácela v myšlenkách, kam až chci v touze po práci zajít. Svoji práci miluji. A od toho se odvíjel pondělní hovor s tchyní. Ještě v neděli večer jsem zavolala šéfovi a domluvila si občasnou práci z domova. Oháněla jsem se výbornou pracovní morálkou a oddaností firmě. Souhlasil. S tchyní jsem upravila podmínky jen pro tři dny v týdnu a lehce jí zredukovala vysněný "plat". Vůči svým dětem se necítím férová, ale vyhrály jsme obě.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.