Koupil si Korán, knihu s názvem Základy islámu, sleduje zpravodajství z muslimských zemí a doma nás zahrnuje informacemi o sporech mezi sunnity, šíity, wabhábisty a já nevím, kým ještě.
Tvrdí, že islám je ve své podstatě jediné spravedlivé náboženství, že kdyby všichni poctivě studovali Korán a řídili se jím, nebylo by válek! Posledně nám přednášel, že muslimům je nařízeno, aby se o vše, co mají, podělili s ostatními. Citoval: „Ten, kdo spí ve městě, v němž jsou hladoví lidé, není muslim!“ Když namítnu, že bojovníci takzvaného Islámského státu se s nikým nedělí a svým odpůrcům uřezávají hlavy, že učí bojovat i malé děti, pohotově odpoví, že bojovníci tohoto uskupení nejsou praví muslimové, že náboženství jen zneužívají, aby dosáhli moci a mohli vládnout, což je proti základnímu učení koránu, neboť povinností muslima je konat dobro a odhalit zlo.
„A co džihád,“ řeknu. „Válka proti bezvěrcům?“ Podívá se na mne shovívavě. „Maminko, džihád je svatá válka, boj proti těm, kteří upírají muslimům jejich víru v jediného boha, Alláha. Džihád znamená být připraven položit život za boha, protože život patří dárci života a nám byl dán pouze proto, abychom poznali tento svět a vrátili se ke zdroji.“
Koukám, jak blázen. Mluví jako kniha, má to všechno našprtané nazpaměť, a ve škole mu jde prospěch od deseti k pěti! „A co chceš s tou vírou, s tím islámem, dělat?“ ptám se už zděšeně.
A syn mi odpoví, že islám znamená přijetí Alláha a odevzdání se Alláhovi. Což on hodlá učinit. Bude prý muset vyrazit do Sýrie a zřejmě tam vykonávat něco jako misijní činnost, aby ty muslimy, kteří se dostali na scestí špatným pochopením Mohamedova učení, navrátil ke správnému výkladu a zpět na cestu lásky a dobročinnosti!
Jsem z něj zoufalá. Snažím se nepanikařit a doufat, že jde jen o nějakou pubertální revoltu. Vůbec si nevím rady. Nemůže jít o nějakou začínající duševní poruchu? Když nám o tom islámu vykládá, připadá mi jako fanatik. Teď mi zasadil poslední ránu. „Budu muset konvertovat k islámu, mami,“ prohlásil tuhle u večeře.
„Od bezvěrce, což je každý, kdo nevěří v Alláha, by moje názory nikdy nepřijali.“
Alexandra, Brno Jsem ze syna zoufalá. Nemůže jít o nějakou začínající duševní poruchu?
Odborník radí
Z podobného soudku, jakým je úmysl konvertovat k islámu, je i přimknutí se k některým sektám. Ve všech těchto případech bývá hledání nové ideologie spojeno s hledáním nové vlastní identity a protestem proti okolnímu světu. Rodiče dětí, které v sektě uvízly, by mohli vyprávět, jak nesnadné je pokoušet se jim jejich směřování rozmlouvat. Islám a křesťanství mají společné, že jsou to monoteistická náboženství. Vytvářela se ale v jiné kultuře a v jiném právním kontextu.
Právem „šária“ tak mohou být osloveni třeba ti, kdo se marně snaží domoci se rozvodu. Někomu by se mohlo líbit i právo ukamenovat nevěrnou ženu… Přesto si myslím, že by se paní Alexandra měla ještě pokusit Dušana od odjezdu do Sýrie odradit. Pokud totiž skutečně odjede, už by ho rodiče nemuseli vidět. Sice nelze vyloučit, že by odolal vymývání mozku, ale je dost pravděpodobné, že by jeho mozek včetně hlavy byl mačetou oddělen od zbytku organismu.
A kdyby zůstal vcelku a chtěl se vrátit, asi by se dostal do hledáčku protiteroristických útvarů.