Ten osudný den se mi vryl do paměti s neúprosnou přesností. V hlavě mi běží „videozáznam“, který nedokážu vlastní vůlí zastavit. Ovšem abych nepředbíhala.

Byl ponurý zimní večer, obleva proměnila město v blátivé brouzdaliště a v husté mlze nebylo pomalu na krok vidět. Osamělí chodci se měnili v nezřetelné strašidelné siluety a já spěchala z odpolední směny domů, do tepla, ke své rodině.

Spadla jsem a začala křičet

Pročvachtala jsem se zkratkou přes park a už jsem lovila z kabelky klíče, když mě zezadu chytil tzv. do kravaty nějaký chlap. Nestačila jsem ani vykřiknout hrůzou. Volnou rukou mi vytrhl kabelku a prudce do mě strčil.

Spadla jsem do rozmoklého sněhu a teprve pak začala křičet. Teda to jsem si myslela, ve skutečnosti jsem však prý nevydala ani hlásku, jak mi později řekli dva mladí lidé, kteří mě našli a doprovodili domů.

Děti už naštěstí spaly a manžel se mě snažil uklidnit. Uvařil čaj, pomohl mi do sprchy a nasoukal mě do suchého oblečení. Byla jsem v šoku, celá jsem se třásla. „Musíme to okamžitě nahlásit na policii,“ naléhal, takže jsem se vzchopila, nasedli jsme do auta a jeli na nejbližší stanici.

Útočníka jsem nedokázala vůbec popsat. Vím jen, že byl vyšší než já a měl sílu. Nebyl z něj cítit tabák ani alkohol, ovšem možná jsem si toho ani nestačila všimnout.

Pachatele dodnes nechytili; možná i proto, že se podobný útok v naší čtvrti už neopakoval. Od té doby mám pořád strach. Několik týdnů jsem byla na nemocenské, několik měsíců musela brát antidepresiva a prášky na spaní. Pak se můj stav zlepšil a se souhlasem lékaře jsem léčbu ukončila.

Jenže brzy se mi stavy panického strachu začaly vracet. Nedalo se nic dělat, šla jsem znovu k psychiatrovi a opět brala léky. Přes den to bylo docela dobré, dostavily se zase noční děsy.

Ani prášky na spaní už nepomáhaly, spíš naopak. Sny byly ještě živější a barvitější, křičela jsem ze spánku a hrůzné noční zážitky skončily teprve v okamžiku, kdy mě probudil manžel.

Připadala jsem si jako hypochondr

Lékař mi změnil léčbu, jenže po ní jsem byla tak malátná, že jsem žila jen napůl. Všechno mě vyčerpávalo, nedokázala jsem se z ničeho radovat. Nepomáhaly ani moje děti, jindy osvědčení „dobíječi baterek“.

Už jsem si připadala jako hypochondr: měla jsem pocit, že doktora svými problémy jen otravuju a že mě začíná mít plné zuby. Takže jsem poctivě dobrala léky a na další kontrolu už nešla.

Objednala jsem se na psychoterapii, ale výraznější výsledky jsem zatím nezaznamenala. Po každém sezení se sice cítím lépe, za pár dnů se však všechno vrací do starých kolejí. Jdu po ulici a dívám se na všechny strany.

Pořád se ohlížím, zda mě někdo nesleduje. Buší mi srdce a dělá se mi mdlo. Jakmile mi někdo připadá divný nebo se na mě upřeně zadívá, dávám se na útěk. V hlavě mi zvoní na poplach: co když je to onen zloděj a zase po mně jde?!

Lidé si o mně musejí myslet, že jsem blázen, a možná že mají pravdu. Nemůžu děsivý zážitek dostat z hlavy, nemůžu ovládnout svůj strach. Manžel a celá rodina se mi snaží pomáhat, jsem jim vděčná – a současně mě trápí výčitky, že jim přidělávám takové starosti.

Kdyby útočník seděl za mřížemi, asi bych se cítila líp. Jenže on možná bydlí v našem domě! Třeba ho denně potkávám! Co když je to statný chlapík z prvního patra, co se sem před rokem a půl přistěhoval? Říká se o něm, že hraje automaty a že se s ním kvůli tomu žena rozvedla. Existuje vůbec nějaká cesta, která mě z labyrintu strachu vyvede?

Julie

Psycholog radí

Co Julii doporučuje PhDr. Petr Šmolka?

Podobná zkušenost skutečně může znamenat značné trauma, které se nám často vrací v podobě úzkostí a nočních můr - jde o posttraumatickou stresovou poruchu. Julie by si tedy rozhodně neměla vyčítat, že snad svým trápením kohokoli obtěžuje. Nejde to zvládnout vůlí.

Účinná pomoc by mohla být takzvaná systematická desenzibilizace, kterou s úspěchem užívají některé psychoterapeutické směry, a lze se o ni pokusit i svépomocí. Jde o jakési postupné osmělování, vystavování se tomu, čeho se obáváme, ale v co nejbezpečnějším kontextu.

Z počátku může jít o vycházky s doprovodem – ať již s manželem, kamarádkou, případně někým z dobrovolníků léčebných programů (více na internetu: LATA nebo Národní dobrovolnické centrum Hestia). Nejprve za světla, pak za šera, nejdřív po frekventovaných ulicích, později i po těch méně lidnatých.

Pozvolna se lze začít od doprovodu odpoutávat. Může jít pár kroků za námi, pak se má vzdálenost postupně zvyšovat, až zkusíme jít kus cesty bez doprovodu. Nesmíme však přitom nic lámat přes koleno. Osmělování musí být pomalé a beze strachu.

Přepadení a vloupání u slavných lidí

  • Hvězda soutěže Británie hledá talent Susan Boyle se nečekaně vrátila z nahrávacího studia dříve a doma ji čekala nezvaná návštěva. „Jakmile Susan odemkla, slyšeli jsme, jak někdo v bytě utíká. Hrozně jsme se lekly,“ říká zpěvaččina kamarádka. „Nic se nám nestalo, ale byl to šok. Až když jsme se trochu oklepaly, byly jsme schopny zavolat policii.“
  • Krásná zpěvačka Debbie Harry ze skupiny Blondie prožila před lety skutečný horor. Sotva nasedla do auta neznámého sympatického chlapíka, všimla si, že u dveří chybějí kliky, a tudíž nemůže sama vystoupit. „Udělalo se mi mdlo, myslela jsem, že zešílím, ale nakonec jsem sebrala všechnu sílu a povedlo se mi utéct. Nehonil mě, rychle ujel,“ vzpomíná. Záhy se ukázalo, že šlo o masového vraha Teda Bundyho, který má na kontě 30 vražd mladých žen.
  • Herečka Hana Gregorová byla ráda, když měla loni, jednoho květnového večera při procházce Bratislavou po boku silného muže. Tím byl její kolega Juraj Ďurdiak. Začal ji totiž slovně obtěžovat jakýsi kolemjdoucí, a když byly jeho výpady stále agresivnější, Juraj Ďurdiak si ho ručně podal. Z rvačky herec vyšel s přeraženým nosem, ale útočníka porazil. „Ďurko se zachoval jako skutečný muž,“ chválila kolegu Hana Gregorová.
  • O znásilnění mluví Iveta Bartošová v nové knize Neměla jsem se narodit. V roce 1994 se údajně stala obětí Romana Třísky, který ji unesl a opakovaně znásilnil. „Dělal si se mnou, co chtěl. Bylo to strašné. Divím se, že po tom všem jsem schopná sexuálně žít a milovat,“ zpovídá se z událostí, které nebyly nikdy přesně objasněny. Soud totiž muže zprostil viny.