Požadavky na osobnostní charakter a vzdělanost porodní báby vznesl už antický myslitel Soranus z Efezu ve svém spisu o gynekologii okolo roku 100: "Vhodná osoba by měla být gramotná, důvtipná, s dobrou pamětí a láskou ke své práci. Její smysly musejí dobře sloužit a její ruce mají být obdařeny štíhlými dlouhými prsty a krátkými nehty."

Tato doporučení se později tradovala i napříč středověkem; ačkoli se přístup ke vzdělání většině žen nedostával, od porodní báby se podle norem některých měst očekávaly aspoň zkušenosti, jemné ruce nezhrublé těžkou prací a mravní bezúhonnost.

V Čechách první dochované zmínky o porodních bábách pocházejí z roku 1178. O sto let později pak král Václav II. věnoval jisté Alžbětě "značný majetek" za dlouholeté služby pečovatelky a porodní báby. Zdá se tedy, že středověké porodní asistentky se těšily ve společnosti vážnosti a pokud pracovaly pro vznešené panstvo, mohly si vydělat i slušné jmění.

Většina však dostávala gáži v naturáliích, protože chudší lidé si nemohli dovolit bábu platit. Její asistenci přitom potřebovala každá rodička, ať zámožná, nebo prostá.

V roce 1753 se "babictví" poprvé ocitlo pod kontrolou státního zákona. Z nařízení císařovny Marie Terezie porodní báby nesměly požívat víno ani jiné alkoholické nápoje a zakazovalo se jim podávat novorozenci i šestinedělce léky. Norma se vymezila i proti "předčasnému vypuzení plodu", tedy interrupci.

Od počátku 19. století pak byly porodní báby povinné absolvovat semestr odborného studia při univerzitě, jehož součástí byla praxe v porodnici u Apolináře. Kurzy zde vedl lékař Antonín Jungmann, který rovněž napsal jednu z prvních českých učebnic porodnictví. "Budiž tělem čistá, bez ohavných osutin, bez svrabu a jiných neřestí. Ruce bába měj jemné, citlivé," nabádal báby bratr slavného Josefa Jungmanna.

Práce porodních asistentek byla nakonec zcela vytlačena odbornými lékaři, kteří dodnes neradi vidí, když se jim některá plete do řemesla.