Pomoc! Rodiče si ze mě dělají rozhodčího

Zdroj:

Evě je 16 let a otec s matkou si ji dosadili do role soudce. Své spory řeší jejím prostřednictvím, jeden na druhého žaluje a oba se snaží dceru získat na svou stranu.

„Jak mezi rodiči můžu rozhodovat, když je miluju oba stejně? Prostě mě do toho zatáhli a já vůbec nevím, co mám dělat,“ pláče studentka druhého ročníku gymnázia. „Přitom má každý svým způsobem pravdu, ale běda, když jim to jen naznačím – nechtějí něco takového vůbec připustit!“

Vztahy mezi Evinými rodiči se vyhrotily v době, kdy mámu povýšili na vedoucí manažerku a otec naopak o svou práci přišel.

„Táta začal mámě vyčítat, že je od rána do večera v zaměstnání, že na nás nemá vůbec čas a že se z ní stává workholička. Ona mu předhazuje, že když už je doma, mohl by třeba nakoupit a uvařit, abychom se společně alespoň navečeřeli. Táta to ale dělat nechce. Říká, že by si připadal jako úplný pitomec, kdyby ho některá z bývalých podřízených potkala v supermarketu s košíkem.

A máma mi říká: ,Já už na to nemám nervy, abych po tátovi pořád něco chtěla a vysvětlovala proč. Řekni mu to ty, na tebe on dá.‘ No a on do mě neustále hučí: Máma nezná nic jiného než tu svou práci, měla by jít k psychiatrovi, protože je na ní závislá a závislost je třeba léčit.“

Eva uznává, že to její matka s prací přehání, ale současně ji chápe. „Je to pro ni příležitost, na jakou léta čekala. A na mě si čas vždycky udělá.“ Dokáže pochopit i tátu. „Byl zvyklý na vedoucí funkce. A najednou se mu zhroutil svět. Přišel nejen o pozici, ale i o práci, firma zkrachovala, a tak si připadá nedůležitý a má z toho mindrák.“

Eva je ze situace nešťastná. „Proč mě do toho naši takhle zatahují? Copak nevidí, jak mě to ničí? Domů už se vůbec netěším, protože atmosféra se dá krájet. A teď si ještě táta navykl přijít za mnou večer do pokoje, zrovna když mám nejvíc učení, sedne si ke mně na postel a nasadí ten nejublíženější výraz na světě.

Napřed tupě zírá do stropu a pak začne vzdychat. „Celý život jsem pracoval, dal jsem ze sebe to nejlepší a tohle je výsledek. Jsem k ničemu, nikdo mě už nepotřebuje.“

Potom začne nasazovat na mámu, jaká je z ní sobecká a bezcitná kariéristka, jak se za poslední dobu změnila k horšímu – no a to už fakt nevydržím, nechci takové věci poslouchat, takže si sbalím batůžek a práskám za sebou dveřmi. Máma se pak pustí do táty, že kvůli němu ještě uteču z domova.

Mezitím sedím na zahradě, brečím a přemýšlím, že půjdu spát ke kamarádce. Už dvakrát jsem to udělala. Tak ať se naši rozvedou, když už spolu nemůžou vydržet. Bylo by to lepší pro všechny. Ale ať to udělají pokud možno normálně, nechci v tom hrát žádnou roli, nechci, aby mě tahali po soudech jako svědka!

Jediný normální člověk je u nás babička z tátovy strany. Snaží se jim oběma domluvit, ale oni na ni stejně nedají. Ještě že ji mám, pokaždé mi dokáže zvednout náladu a dodat sílu. Myslím, že se k ní odstěhuju a ať se naši třeba stavějí na hlavu.“

Eva dokonce chvílemi uvažuje o tom, že by nechala školy. „Stejně mě to moc nebaví a u babičky bych se mohla vyučit květinářkou, je tam odborné učiliště. Kytky mě vždycky braly mnohem víc než nějaká matika.

Ale táta dostal záchvat, že prý jestli nedostuduju, tak ho na celé čáře zklamu! A taky mi řekl, že nad jediným člověkem, na kterém mu ještě záleží, tedy nade mnou, může udělat kříž. Tím mě dorazil. Teď nevím, co udělám. Jak to mám vyřešit?“

Nestrannost je zrada?

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Vrchol neomalenosti je, pokud se rodiče rozhodnou delegovat na své potomky roli jakýchsi arbitrů a „pošťáků“. Požadují, aby je jejich dítě rozsoudilo (přesněji řečeno vyžadují, aby se přiklonilo na jejich stranu a bylo s nimi v koalici). Tak, jak se bortí přímá komunikace mezi partnery, snaží se posílat si přes děti vzkazy typu „řekni mu…“, „vyřiď jí…“. Místo osobních zájmen používají i podstatně expresivnější výrazy, které by se za jiných okolností styděli vůbec vyslovit. Nebohý potomek bývá z dané situace zpravidla dost zděšený, ví, že pro něj neexistuje dobré řešení. Jak otec, tak matka považují totiž jeho případnou nestrannost za zradu.

  • Eva je tedy právem nešťastná. Nejraději by se od všeho distancovala, rodiče jí to ale neumožňují a opakovaně ji vtahují do svých žabomyších sporů. Nereagují na její prosby, aby ji vynechali. Možná si neuvědomují, jakému riziku svou dceru vystavují!

  • Nikdo by se nemohl příliš divit, kdyby se chytila nežádoucí party, začala pít či fetovat, propadat ve škole nebo onemocněla. Eva však naštěstí uvažuje o konstruktivnější možnosti: o odchodu k babičce. Nesporně by se jí ulevilo a navíc je dost pravděpodobné, že by došlo k posunu i ve vztazích mezi rodiči, ať už směrem k sobě, či od sebe. Obě možnosti jsou lepší než současné nenávistné přešlapování na místě.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky