Mohlo by vás zajímat: 10 rad, jak vyjít s penězi
Andrea (22 let), studentka vysoké školy ekonomické
Jsem terčem posměchu
Ve škole si mezi spolužáky připadám jako popelka. Pocházím z vesnice, na střední jsem chodila na maloměstě a teď Praze se opravdu nestačím divit. Holky ze třídy nosí jenom značkové oblečení a drahé kabelky, kluci jezdí ve fárech, které vidíte v televizi. Víte, mně nevadí, že jim to všechno jejich rodiče zajistí, ale ať se nenaváží do mě. Naši mají co dělat, aby poplatili všechno a k tomu drželi dvě dcery na studiích. Ani by mě nenapadlo chtít po nich peníze na parádu. Jsem skromná, oblékám se v second handech, nakupuju ve výprodejích. Nikdy mi to nevadilo, ale spolužáci se neustále pošklebují a nadávají mi do socek. O tom, že si po večerech přivydělávám v rychlém občerstvení, jsem nikomu ve škole neřekla, jen by se mi smáli ještě víc. Někdy si říkám, že až dostuduju, založím si firmu a všem ukážu. Většinou se ale nedokážu ubránit pláči.
Darina (26 let), asistentka oddělení nákupu
Předěláváme domek a nezvládáme to
Pracuju už od devatenácti a vždycky jsem s penězi vcelku vycházela a ušetřila i na moře, hory. Všechno se ale změnilo před dvěma lety, kdy jsme si s přítelem pořídili domeček za Prahou na hypotéku. Asi jsme předcenili své možnosti a dali si hodně vysoké splátky, k tomu se snažíme dům za minimum peněz zrekonstruovat. Za zábavou nikam nechodíme, na dovolenou nejezdíme a o nových šatech si můžu nechat leda tak zdát. Někdy je mi fakt do breku, třeba na jaře, kdy se nám rozbil kotel a my neměli na jeho opravu. Doma byla zima, tekla ledová voda... S partnerem se hodně hádáme, oba jsme v koncích. Máme každý dvě práce, já k tomu roznáším o víkendech letáky. Peníze ale stále chybí.
Kristýna (32 let), účetní
Po rozvodu mi zůstaly finanční závazky
Mám dobrou práci, průměrný plat, bydlení i dobré zázemí v rodině a partnerovi. Přesto se stále potýkám s finančními problémy. Před časem jsem se totiž rozvedla a ještě řeším některé závazky. Platit jsem musela vysokou daň finančnímu úřadu za převod domu, bylo třeba zajistit peníze pro právníky a v neposlední řadě se vyrovnat s ex-manželem a posílat každý měsíc splátku hypotéky. I když mám naštěstí ještě nějaké vedlejší příjmy, často nemám týden před výplatou ani korunu a musím si půjčit od mámy. Hrozně se za to stydím a partnerovi o tom raději vůbec neříkám. Samozřejmě, že by mi pomohl, ale já od něho peníze nechci, na domácnost mi dává dost, stará se. Celou tuhle situaci vnímám jako své selhání, takhle jsem si to přeci nepředstavovala. Naštěstí jsem teď v práci tak trochu povýšila a získám i lepší ohodnocení. Také moje dluhy už jsou více méně zaplacené a já se těším, že si budu moci dávat konečně něco zase stranou.
Monika (33 let), na mateřské dovolené
Jsem zcela závislá na manželovi
Manžela jsem poznala poté, co jsem se definitivně vrátila z několikaleté stáže v Paříži. Připouštím, že do té doby jsem si život užívala a moc si nelámala hlavu nějakými úsporami. Po svatbě jsem hned otěhotněla a když jsem pak nastoupila na mateřskou, docela mě vyděsilo, že najednou nemám vlastní peníze. Na účet mi každý měsíc chodí částka, kterou jsem byla dříve schopná dát za večeři v restauraci. Manžel se o rodinu samozřejmě vzorně stará, vše financuje, ale je pravda, že si musel přibrat i nějaké projekty navíc, a pracuje proto o víkendech. O tom, že bychom jeli na dovolenou, bohužel nemůže být řeč, finance nám vycházejí tak akorát. Přiznám se, že se cítím trochu hloupě, měla jsem být dříve praktičtější, šetřit a ne všechno nechat na tom druhém, i když je to muž. Nechci vůbec přemýšlet, co by se stalo, kdyby manžel o práci přišel...
Radka (41), učitelka
Nadávají mi do socek
Lidé na nás koukají trochu skrz prsty, máme s manželeme totiž čtyři děti a to, jak se zdá, zavání něčím podezřelým. Naše okolí se tomu neustále diví, sousedé se jeví a já nevím, co na to říct. Vždyť tohle je přeci věc každého a my nejsme žádní negramotní tupci. Problémy ale máme, to připouštím. Řešíme neustále finance. Děsí mě všechny složenky, požadavky ze školy na nové pomůcky a astronomické částky za lyžařské výcviky. Jsme poměrně skromní a naše děti také, nechceme je vychovávat v duchu konzumní společnosti, ale je to těžké. Spolužáci se jim pošklebují, že nenosí nejmodernější oblečení a nemají chytré mobily. Jako učitelka ke všemu moc nevydělám a jak děti rostou, je to opravdu obtížné. Nedávno na mě dokonce parta dětí z vedlejšího domu pokřikovala socko a já se v tu chvíli vůbec nezmohla na slovo.
