Čím to, že pro většinu dětí je matematika takový strašák?

S matematikou tak, jak jsme byli vždy zvyklí ji učit, byly odjakživa spojeny vzorce, poučky, algoritmy, bohužel často bez porozumění. Jen velmi těžko v ní mohly děti najít prostor pro svoji přirozenost. Přitom jsme každý jiný a každý přemýšlíme jinak. Když teď zadám nějakou úlohu, tak ji obě vypočítáme správně, ale s velkou pravděpodobností dojdeme k výsledku odlišnými způsoby. Klasická matematika s různými pohledy na tentýž problém nepracuje, v ní bývá cesta ke správnému řešení předem určena.

I vy se tedy domníváte, že matematika je „svobodný předmět, kde se nic nemusí papouškovat“?

Máte na mysli „papouškovat“ ve významu opakovat bez porozumění? Ale my ji jinak mnohdy dětem nedali možnost poznat. Existovala jedna jediná pravda, která fungovala v celé třídě. Kdo z ní vybočil, byl více méně neúspěšný. Dnes už vím, že porozumění je důležitější než rychlost, a způsob, jak úlohu uchopíme, volíme podle toho, jestli jsme konceptuální, nebo procesuální typ. Mohu být sebechytřejší, ale vnucuje-li mi někdo něco, co mi nesedí, ztratím pevnou půdu pod nohama.

Jaký je hlavní rozdíl mezi klasickou výukou a učením podle Hejného metody? Třeba jak ho vnímáte ve vlastní praxi…

Je jich více. Ta nejdůležitější je podle mne změna pedagogického přesvědčení učitele. Musela jsem začít u sebe. Učitel, který byl ve třídě dříve nositelem všeho vědění, se stává partnerem dětí. Věří, že děti často umějí i to, co je nenaučil, a při řešení úloh dokážou objevovat a vzájemnou diskusí pak konstruovat své poznání.

Žák se mě zeptá: Dělám to dobře? A já mu řeknu: Nevím. Co si myslíš ty? Zkus to. On to zkusí. Výsledek svého snažení pak prezentuje před spolužáky. Modeluje nahlas své myšlení. Děti argumentují, „dohadují se“, učitel vhodnými otázkami diskusi posouvá. Ve třídě se objeví různé strategie, jak se do řešení úlohy pustit. Chyba je krok dopředu. Snažíme se přijít na to, kde vznikla, proč a jak jí využít. Má v našem učení nesmírný význam.

Když má chyba takový význam, dáváte vůbec někdy špatné známky?

Je pravda, že obvykle dávám jedničky. Dávat jedničky není tak těžké. Obtížnější je, vidím-li, že se horší známce nevyhnu. V té chvílí cítím za hodnocení práce dětí větší zodpovědnost. Nestačí se podívat jenom na výsledek, ale je třeba žákovo řešení projít krok za krokem. Rozebrat chyby, ocenit vše, co si ocenění zaslouží. Je třeba „dostat se do žákovy hlavy“. Přijde mi absurdní, aby dítě 10 minut řešilo úlohu, a pak dostalo pětku.

Změny ve školství bývají obtížné. Čím to, že vy jste v tomto ohledu úspěšná?

Zpočátku jsem si myslela, že ve třídě vše zvládnu sama a rodiče budou rádi, že se nemusí starat a učit se něco nového. Až moje vlastní rodičovská zkušenost mne přivedla k poznání, jak moc jsem se mýlila. Rodiče potřebují být dítěti oporou, vědět, co dělá. Když chtějí doma děti s něčím poradit, chce být rodič alespoň trochu v obraze. Tak jsme začali pořádat semináře pro rodiče. Vyvěsím upoutávku, že třeba 5. dubna budeme řešit úlohy v prostředí stovkové tabulky, a oni přijdou do třídy. Pracuji s rodiči stejně jako s dětmi v hodině. Hledáme řešení, diskutujeme, objevujeme a chválíme se. Nejen, že je to pro ně zajímavé, ale už vědí, o co jde. Je to vysvobozující pocit. Stačí základní filozofie: Máš na to, pojď si to vyzkoušet, tady jsi v bezpečném prostředí.