Olga (55): Rodina mi zakazuje mou novou lásku. Mají na to právo?

Nikdy by mě nenapadlo, že se mi to může stát. Že se ve svých pětapadesáti zamiluju jako ve dvaceti. A můj milý je na tom stejně. Mohli bychom být šťastní, kdyby se proti nám nespikly naše rodiny.

Jsem sice ještě vdaná, ale žijeme odděleně už pět let. Syn mi koupil malý byt ve vedlejší ulici, manžel bydlí s mladší dcerou a jejími dvěma dětmi.

Dcera s dětmi mě často navštěvuje, ale já k nim chodím jen občas. Nechci se potkat s mužem, který mě celá léta psychicky týral a využíval.

Byla jsem tak nešťastná, že jsem několikrát uvažovala o tom, že skoncuju se životem. A nebýt toho, že jsem se mohla odstěhovat do nového bytu, asi bych to udělala.

Znovu nabytá svoboda mi dávala sílu, postupně jsem se zbavovala strachu, který se ve mně za ta léta soužití s manželem uhnízdil. Nemusela jsem se zpovídat, kam a s kým jdu a proč, kdy se vrátím, proč se tvářím tak či onak a proč není večeře přesně v půl sedmé, aby se pak mohl v klidu dívat na zprávy.

Teď mi nikdo nic nevytýká. Jsem svobodný člověk. O novém vztahu jsem ale vůbec neuvažovala. Dokud jsem se nezamilovala do Jaroslava. Znali jsme se od vidění, občas jsme spolu prohodili pár slov a už tehdy se mi líbil jeho důvtip a smysl pro humor.

Postupně jsme zjišťovali, že jsme si v mnoha ohledech blízcí, a vyhledávali každou příležitost, abychom mohli být alespoň chvíli spolu.

Jednoho dne jsme se objímali a líbali a krátce nato se z nás stali milenci. Nikdy v životě jsem nepoznala takovou něhu. Ani takovou vášeň. A Jaroslav byl na tom stejně.

Scházeli jsme se v mém bytě nebo v malých hospůdkách na kraji města, kde nás nikdo neznal. Začali jsme přemýšlet o společné budoucnosti. Vadilo mi, že jsem papírově pořád vdaná, zatímco Jaroslav je vdovec. Rozhodla jsem se proto pro rozvod.

Mami, opustíš byt!

Tím jsem ovšem rozpoutala nečekanou rodinnou bouři. „Nemůžeš se jen tak rozvést,“ křičel na mě manžel. „Svolám rodinnou poradu a proberu to s dětmi, rozvod přece není jen záležitost nás dvou!“ Řekla jsem mu, že dospělé děti do toho nemají co mluvit a nemají právo mě soudit. Přece vědí, že jako manželé už dávno nežijeme. Mám svůj život a nikomu nedovolím, aby mi ho dirigoval.

Jenže manžel svou hrozbu splnil. Opravdu svolal valnou rodinnou hromadu. Já na ni nešla, takže proběhla o mně beze mě. Pak se na mě vrhly moje děti. Prý nemám právo chudáka tatínka veřejně zesměšňovat. Co si o tom pomyslí lidé? „Mami, víš, kolik ti je?“ vztekala se dcera. „Je to jen poblouznění, nic jiného. Za pár měsíců odezní a co pak? Budeš zase sama a všem k smíchu. S mou podporou nepočítej!“

Korunu všemu nasadil syn. „Pokud toho chlapa nenecháš, musíš si najít jiný byt. Nedopustím, aby se v bytě, který jsem koupil a který můžeš do smrti užívat, zabydloval cizí chlap!“

Můj přítel Jaroslav sice byt má, ale bydlí v něm s dospělou dcerou. Ta po matčině smrti drží tátu zkrátka a nedopustí, aby si přivedl jinou ženu. Když se naše láska provalila, udělala Jaroslavovi strašnou scénu na téma „pošpinil jsi památku mé svaté matky“. Navzdory všemu se rozejít nechceme, ale nadosmrti se rozhádat s rodinami také ne. Přiznám se, že nenacházím řešení.

Olga

Další články

čtenářů si právě čte tento článek