Děti ženského pohlaví jsou tak prý pomocí růžového oblečení, hraček a nejrůznějších doplňkům už od nejútlejšího věku manipulovány do tradičního ženského údělu. „Je to tak zákeřné! Ukazuje to, že obchodní síly se mohou dostat pod kůži už v útlém věku,“ prohlásila v rozhovoru pro deník Daily Mail aktivistka Sue Palmer. „Pro děvčata není k dostání už skoro nic, co by nebylo růžové, ať jde o oblečení, knihy nebo hračky. Skutečné nebezpečí spočívá v rozsahu, v jakém obchodníci ovlivňují myšlení malých dětí."

Tak nevím. Někdy mám pocit, že mé dcery mají v hlavě zabudovaný jakýsi radar, který je v sebe rozlehlejším nákupním centru naviguje směrem k výrobkům růžové barvy. Zejména, pokud jsou tyto předměty vyrobeny z odporného silonu nebo umělé hmoty, pokud jsou posypané třpytivým práškem či jsou pošité lesklými flitry. Zkrátka, čím hnusnější, tím lepší.

Nejsem si ale jistá, co bylo dřív – nezřízená touha mých dětí po všem, co má růžovou barvu, anebo nezřízená touha hračkářského a textilního průmyslu zaplavit naše domácnosti tunami růžových syntetických hmot v nejrůznějších podobách?

Pravda je, že v některých lokalitách se růžovému moru prakticky nedá uniknout. Například na hodinách dětských tanečků budete doslova zahlceni něžně jogurtovým odstínem dresů a baletních sukýnek, do nichž jsou navlečeny boubelaté kandidátky na budoucí primabaleríny. Ještě daleko horší je to v hračkářstvích. Už zdálky poznáte oddělení živočichů zvaných My Little Pony, obézních plastových poníků vyznačujících se chladným růžovým nebo fialovým odstínem své syntetické pokožky. Holčičky je milují mimo jiné proto, že jim mohou česat jejich růžové, často třpytivé hřívy. Regály, v nichž sídlí rodina Barbie, zase přetékají asexuálním odstínem růžové barvy, který příliš nekoresponduje s jejími až příliš bujnými proporcemi poprsí.

Pokud jde o dětské oblečení, došla jsem k závěru, že nejlepší strategií je dočasná rezignace.

Své mladší dceři Líze jsem dopřála růžové, co hrdlo ráčí. Dokonce i v zimě na bobování si přes růžové oteplovačky mohla ještě navléknout růžovou silonovou sukénku. (Častým nošením navíc většina její růžové garderóby získala špinavě našedlý odstín, takže aspoň není tak křiklavá.) Zatím to rozhodně nevypadá, že by se Líza „smiřovala s pasivín rolí princezny“: růžové volánky jí rozhodně nejsou na překážku, aby chlapečka, který se jí na pískovišti znelíbí, majzla lopatkou po hlavě nebo se s ním přetahovala o samopal.

Kromě toho doufám, že než dosáhne šestých narozenin, bude růžovou natolik předávkovaná, že se jí dobrovolně vzdá. U její starší sestry, osmileté Aničky, to zafungovalo perfektně. Právě s ní prožíváme období černé.