Očima matky (VIII): Dítě v kanceláři aneb Tajfun na pracovišti

Dítě v kanceláři
Dítě v kanceláři
Zdroj: Profimedia.cz

Když byl mé starší dceři Aničce jeden rok, rozhodla jsem se, že budu jednou z těch suverénních úspěšných žen, které bravurně dokážou skloubit mateřství se svou profesí.

Můj hodný zaměstnavatel mi v tom vyšel vstříc a dovolil mi brát si dítě s sebou do práce. To ovšem ještě netušil, co ho čeká. Upřímně řečeno, netušila jsem to ani já sama.

Než jsem tuto variantu začala sama praktikovat, často jsem četla o ženách, které si braly dítě s sebou do práce. Tyto ženy, obvykle energické manažerky v bezchybně nažehlených kostýmcích, nebo elegantní redaktorky módních časopisů, si práci s dítětem po boku nemohly vynachválit. V časopiseckých rozhovorech s nimi, které mi vlily do žil tolik optimismu, jsem ovšem přehlédla dvě důležité konstanty.
1)  Každá z nich měla svou vlastní kancelář. Tedy místnost, ve které mohly své dítě izolovat od zbytku pracovního kolektivu a firemního majetku.
2)  V drtivé většině to byly vysoce postavené šéfky s vlastní asistentkou, která jim řvoucího drobečka mohla v kritické situaci pohlídat nebo předat k tomu pověřené chůvě.

Já jsem nesplňovala ani jedno, ani druhé.

Dny, strávené na pracovišti s jednoroční Aničkou a později stejně starou Lízou, se tak staly těžkou zkouškou psychické odolnosti mé a často i mých kolegů.

Do kanceláře jsem přicházela ověšena dítětem, kojeneckou židličkou a obrovským batohem s tunou nezbytností, počínaje papírovými plenkami a vlhkými ubrousky, přes arzenál lahviček s dětskou stravou až po hromádku velkých kostek lega, ožižlaná leporela a umolousané plyšáky. Dorážela jsem obvykle zbrocená potem, se sebevědomím zadupaným až někam do suterénu, neboť na úpravu zevnějšku v dané konstelaci nezbýval čas. V místnosti, kterou jsem sdílela s osmi dalšími lidmi, a v níž mi kromě psacího stolu a počítače byly vyhrazeny zhruba dva čtvereční metry prostoru, mě záhy obklopil kruh rozházených hraček, drobků, roztrhaných papírů a sežmoulaných kapesníčků.

Mé oblečení do práce pokrývaly fleky od rozmačkaného banánu a kapičky od mléka z lahve. Do klávesnice mi padaly drobečky z piškotů.

Důkladným empirickým výzkumem jsem dospěla k poznání, že když si berete batole s sebou do práce, svůj čas a energii musíte dělit v poměru 20/80. Těch dvacet procent můžete věnovat práci. Zbytek času a sil spolyká vaše snaha zabránit dítěti v otravování kolegů (oni se sice tváří, že jim to nevadí, ale jejich velkorysost není bezedná), v ničení firemního majetku a v sebedestrukci.

Líza měla obzvláštní zálibu v elektrických prodlužovačkách, které se v naší redakci, plné počítačů, válely po zemi v hojném počtu. Milovala také automat na vodu a nablýskaný skleněný stolek v recepci, po němž dychtivě ťapala umatlanýma ručkama, kapala na něj mléko a toužila na něm hňácat své hroudy modelíny. Nejvíce kreativní ve svých vylomeninách bývala tehdy, když byl nablízku ředitel vydavatelství, milovník ušlechtile minimalistického designu trpící fobií z jakéhokoli nepořádku.

Zvláštní kapitolou bylo přebalování.

Mohla jsem si vybrat, jestli budu dítě přebalovat na mramorové podlaze na ušlechtile minimalistickém záchodě, nebo na koberci v redakci před zraky (a pod nosem) všech kolegů. Ušpiněné plenky jsem se navíc bála házet do koše a raději jsem je skladovala v kočárku a vyhazovala do popelnic cestou domů.

Ve vyhrocených okamžicích, když rozmrzelost dítěte, nebo moje, nebo kolegů dostoupila vrcholu, jsem Aničku nebo Lízu naložila do kočárku a půl hodiny s nimi kroužila po zahradě kolem budovy. Po pěti nebo deseti nebo padesáti kolečkách se mi obvykle podařilo je udrndat k spánku; nechala jsem kočárek stát pod oknem a řítila se do kanceláře, kde jsem pak v zuřivém tempu odvedla své denní pracovní penzum. Ovšem jen do chvíle, než se z kočárku pod oknem nezačalo ozývat tiché, ale o to neodbytnější fňukání…

Práce s dítětem v kanceláři měla jen jednu jedinou, byť nezanedbatelnou výhodu. Nikomu z mých kolegů ani nadřízených nikdy nevadilo, když jsem šla domů dřív.  Nedivím se jim.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Jak ušetřit na bydlení

Jak ušetřit na bydlení

Výdaje za bydlení patří podle průzkumů k nejvyšším položkám rodinných rozpočtů. Jak za domácnost a všechno, co s jejím provozem souvisí, ušetřit?

Akční letáky