Očima matky (VI): Výchova holčiček v Čechách

Výchova dětí je těžká - zejména když jde o oblečení
Výchova dětí je těžká - zejména když jde o oblečení
Zdroj: Profimedia.cz

Uniformou mého dětství byly červené tepláčky s laclem, kostkované košile a světle hnědé vroubkované punčocháče. Nosili je všichni, takže nás ani nenapadlo se nějak zabývat tím, co máme na sobě.

Mou nechuť ke kreativitě v oblékání ještě před nástupem do základní školy vystupňovala moje babička, která bedlivě studovala časopisy Žena a móda a Praktická žena a čerpala z nich inspiraci pro vlastní designérskou tvorbu. Své návrhy dětských oblečků pak dávala – mně na míru – zrealizovat jedné sudetoněmecké švadleně, která v našem městečku přežila válku, odsun i komunisty.

Němka měla v kuchyni na stěně sugestivní obraz Ježíše s trnovou korunou, kterému po čele stékaly velké kapky krve. Fascinovaně jsem na ten obraz zírala pokaždé, když na mně špendlila své modely. Ještě mnohem víc než Ježíšova muka mě však děsila představa, že její a babiččiny výtvory budu muset skutečně nosit.

A musela jsem; přinejmenším, když byla babička na dohled. V útlém dětství jsem se tak například stala majitelkou dlouhého fialového kabátu až po kotníky, lemovaného fialovou kožešinkou, přes který se oblékala vestička ze stejného materiálu. Dalším výplodem babiččiny šílené módní kreativity se stal „kompletek“ zelených kalhot a zelené bundičky do pasu, který nijak nelichotil mé postavě zvící malého soudečku a o němž se můj otec vyjádřil, že v něm vypadám jako maskot jeho oblíbené kapely Zelenáči.

Není divu, že jsem nabyla dojmu, že děti se o oblékání nezajímají. Že je jim jedno, co mají na sobě, pokud to nevzbudí posměch vrstevníků. A že „měkké dárky“ pod stromečkem jsou osudová chyba.

Holčičí móda

Teprve když jsem se stala matkou dvou holčiček, zjistila jsem, že jsem se radikálně zmýlila. A že současný módně-hračkářský průmysl dává každé malé slečně od dvou let výš možnost oblékat se přesně podle svého vkusu. (Přesněji řečeno, podle vkusu, který jí předtím byl implantován do mozku pomocí vydatné mediální masáže.) Co na tom, že styl, který se podle většiny výrobců má líbit dětem, nápadně připomíná kombinaci vkusu přestárlé prostitutky, manželky arabského šejka a hysterické chovatelky trpasličích psíků?

Než mé dcery nastoupily do školky a do školy, pochopila jsem, že se svým zevnějškem jsou dokonale spokojeny pouze v případě, že na sobě mají něco, co je vyrobeno z průsvitného silonu, poseto třpytkami, korálky nebo blýskavými kamínky, je to růžové a je na tom nápis Barbie. Zejména mladší Líza byla v prosazování svých módních názorů velmi tvrdohlavá. Pokaždé, když se mi ji podařilo navléknout do něčeho teplého a podle mého názoru slušivého, se prohlédla v zrcadle, zhluboka si povzdechla a pozdvihla ke mně velké oči, zalité zoufalstvím: „Ale mami, já nejsem tásná!“

A protože jsem nemohla dopustit, aby má dcera nebyla krásná, náš byt masově ovládly produkty řetězců H&M a C&A.

Oblečením ovšem péče o zevnějšek tří až pětiletých slečen zdaleka nekončí. Jsou tady přece také kabelky (koženkové nebo igelitové, ale především růžové), sponečky (růžové, a zásadně neplnící svou funkci, totiž držet ve vlasech), čelenky, korálky, závoje, sluneční brýle a silonová křídla. A šminky.

Dětské šminky se staly jedním z nejhorších prokletí naší domácnosti a záminkou k nejkrvavějším sourozeneckým bitkám. Zejména rtěnky bývaly vždy vyrobeny z materiálu, který se při běžné pokojové teplotě proměňuje v mazlavou, křiklavě růžovou hmotu, snadno se rozpatlávající po čalouněných křeslech, kobercích a po stěnách. Líza navíc zřejmě trpěla utkvělou představou, že rtěnky jsou na jedno použití (možná opravdu byly), protože po každém pokusu „nalíčit“ si ústa vypadala přesně jako Heath Ledger v roli komiksového Jokera ve filmu Temný rytíř.

Dětské oční stíny bývaly zase vyrobeny z podivného prášku (možná šlo o rozemleté školní křídy), který se při každém otevření krabičky vznesl po celé místnosti, takže všichni okolo se rozkýchali, načež se snesl na nábytek, na nás a na zem a obarvil všechno, nač dopadl.

A dětské laky na nehty… Jejich výrobci se zřejmě nikdy nepokusili vlastnoručně nalakovat nehty tříletému dítěti. Jinak by pochopili, že nabízet dětem lak, který dokonale nezaschne během dvou vteřin (tak dlouho udrží tříleté dítěte nehybně držet ručičky před sebou) nemá valného smyslu. Není-li ovšem tím smyslem rozpálit jejich rodiče doběla vzteky.

Další pokračování a osudy Kláry již za 2 týdny.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Horoskop na 29.3. - 4.4.

Jak se vám bude dařit v lásce? A co zdraví? Budou se vás držet peníze? A co váš sexuální život, bude uspokojivý? Co na to říkají hvězdy?

Akční letáky