Brzy zjistíte, že celé příbuzenstvo, vaše přítelkyně, okolosedící matky na hřišti, učitelky ve školce, servírky v restauracích a dokonce i někteří muži ostřížím zrakem sledují, co vaše děti jedí, kolik toho snědí, jak to jedí a zda jedí všechno nebo jen něco. Ze způsobu, jak vaše dítě papá, si tito bedliví diváci troufají odhadovat jeho charakter (když hodně jí, je "hodné"), vaše výchovné metody (když něco nejí, je "rozmazlené") i jeho budoucnost ("když nebudeš jíst to a to, nevyrosteš/zkazí se ti oči/vypadají ti zuby/budeš malá a hloupá"). Ideálem našich matek, babiček a učitelek bylo dítě s chuťovými buňkami vepříka, ochotné pozřít cokoliv, co se mu předložilo na talíř: vystydlá kolínka s tlustým masem a řídkou hnědou omáčkou, hrachovou kaši v barvě vojenských stanů, našedlé vepřové a vodovou zelenou břečku zvanou špenát. Můj muž si z této výchovy k všežravosti vypěstoval prapodivný schizofrenní syndrom: tvrdí o sobě, že sní všechno. Ale ve skutečnosti nejí jablka, vlašské ořechy, celer, listové těsto, krémové polévky, kandované ovoce a mnoho dalších zcela běžných potravin. Nepřiznal by to ale ani na mučidlech.
Nedávno mě na návštěvě u jisté tety ze "staré školy" polilo horko, když tato - jinak sympatická a velmi tolerantní bytost - s posměchem zmínila dceru své známé, která při obědě vybírala dětem z jídla houby, jež jim nechutnaly. Okamžitě se mi totiž vybavila vzpomínka na předcházející večer u nás doma, kdy jsme s mým mužem, vyzbrojeni dvěma vidličkami, vybírali dětem z rizota nejen houby, ale taky hrášek, slaninu a "to seschlé červené, fuj, co to je?" (sušená rajčata z italského lahůdkářství, deset deka za šedesát korun).
Děti a jídlo
Doba se změnila: snězení čehokoliv, co vám maminka nebo kuchařka ve školní jídelně navrší na talíř, už není ani povinností, ani výkonem hodným úcty. Tím se ale význam jídla v kádrovém profilu tříletého caparta nijak nezmenšil. Ba právě naopak.
Z některých našich přátel se (jak během let narůstaly jejich příjmy a jak na ně doléhala krize středního věku) stali gurmánští snobové: navštěvují ochutnávky francouzských vín a argentinských steaků, pořádají pro sebe navzájem tematické večeře, a když se setkáme na oslavě Silvestra, donutí vás ochutnat vlastnoručně vyrobenou terrinu. Gurmáni se rádi chlubí tím, že jejich děti od dvou let věku běžně jedí pochutiny, pokládané za velmi dospělácké: plísňové sýry, mušle, pršut, tatarák, olivy a olihně jsou pro ně totéž, co pro batolata z negurmánských rodin jablečná přesnídávka nebo rohlík s máslem.
Jídelníček našich dětí se stal dokonalým odrazem sociálního statusu jejich rodičů. Z dětského úhlu pohledu se ovšem věci jeví přesně naopak, než to vidíme my: potomci lékařů, právníků, učitelů a jiných vysokoškolsky vzdělaných úspěšných lidí mají, pokud jde o jídlo, smůlu. Odmala musejí chroupat grahamové tyčinky, zvykají si na bohatý přísun ovoce a zeleniny, jsou jim podsouvány neslazené jogurty, minerálky bez příchuti a jiné ohavnosti. Jejich matkám se už při pouhém pohledu na lízátko nebo pytlík bonbónů orosí čelo ve vzpomínce na blížící se návštěvu zubaře. A s vymoženostmi jako je coca-cola, tyčinka Snickers nebo mekáč se seznámí až na základní škole pod vlivem spolužáků z hůře situovaných rodin. Naopak děti z opačného konce společenského spektra si užívají už odmalička: dopují se cukrem ve všech podobách, zajídají to chipsy, ke svačině si koupí párek v rohlíku a na večeři skočí s rodiči do fastfoodu. Jejich matky nějaké to lízátko neřeší, protože k zubaři nechodí.
Mé dcery vyrůstaly, pokud jde o jídelníček, každá v úplně jiném světě: starší Aničku se mi dařilo chránit před nástrahami cukrovinkářského průmyslu tak dlouho, že do tří let prakticky nevěděla, co je to bonbón, a o čokoládě si myslela, že ji nosí jednou za rok Mikuláš. Po nástupu do školky ovšem blahodárný závoj nevědomosti z jejích očí velmi rychle spadl - a do svých nově získaných poznatků vbrzku zasvětila i mladší sestru. Líza tak do svých tří let spořádala tolik cucavých bonbónů, že by to stačilo na zkažení zubů celé generace batolat, a spolykala tolik žvýkaček, že by to zalepilo střeva stádu slonů.
Ale zuby se jí nezkazily a střeva nezalepila. Děti zkrátka vydrží víc, než si myslíme. Důkazem budiž i tento rozhovor, který jsem vyslechla na dětském hřišti. Na jedné lavičce tam spolu rozprávěly dvě maminky – úzkostlivě vzorná blondýnka a pohodová romská matka čtyř dětí. "Naší Lucince byl v březnu rok, tak jsem si říkala, že už jí pomalu začneme dávat lepek," uvažovala jedna. "Moje řeč," souhlasila ta druhá, která si zjevně myslela, že lepek je nějaký druh salámu. "Já jsem těm svým vrazila v devíti měsících do ruky klobásu - a bylo!"
Další pokračování a osudy Kláry již za 2 týdny.