Anička a Líza kňouraly, že se jim chce čůrat, což znamenalo stoupnout si do další nekonečné fronty na záchody (nepochybně turecké). A právě tam, jak jsem v té frontě z výšky shlížela na Aniččinu nedbale učesanou pěšinku, jsem si jich všimla. Byly dvě. Velké, černé a vypasené. Nenuceně se procházely přímo uprostřed pěšinky. Anička zvedla ruku a podrbala se ve vlasech, - jak jsem si vzápětí uvědomila - , toho dne už nejmíň podvacáté.

Máme vši! oznámili jsme našim přátelům, kteří s námi podnikali onu vyčerpávající cestu k moři.

Přijali tu informaci s pobavením, jako neškodnou kuriozitu. Žádné z jejich dětí ještě nikdy vši nemělo a tak nikdo z nás netušil, jaké martyrium nás všechny čeká. Nic jiného než smát se nám ostatně ani nezbývalo. Uprostřed pustých plání na maďarsko-srbském pomezí jsme neměli po ruce nic, čím bychom hrozícímu zavšivení mohli čelit.

V následujících dnech jsme zjistili dvě věci.

Za prvé, že veš se bulharsky řekne v-š (to e uprostřed skoro nezazní, jako byste chtěli říct "veš" se zavřenou pusou). Když jsme v bulharském přímořském letovisku vtrhli do místní lékárny, opakovali "v-š", ukazovali dětem na hlavy a ostentativně se drbali, pobavená lékárnice nám vydala šampón, který údajně měl náš problém zlikvidovat. Nezlikvidoval. Pokud jsme s jeho pomocí vůbec něčeho docílili, pak jen toho, že české vši si do své DNA zapsaly imunitu proti balkánským přípravkům.

Za druhé, že pokud se vši budou nadále rozmnožovat stejným tempem, jako se rozmnožily tehdy v naší bulharské výpravě, zavšivení celé planety by mělo být otázkou pouhých týdnů - ušetřeny zůstanou snad jen pralesní kmeny jihoamerických Indiánů, ke kterým dosud nepronikli badatelé ze Západu, a buddhističtí mniši, kteří jsou celoživotně ostříhaní dohola. Rozmnožovací schopnost vší byla strašlivá. Během několika dnů měly vši všechny děti i dospělí z naší výpravy. Vrcholný okamžik nastal, když se můj muž jednoho rána probudil a v ranních paprscích spatřil, jak se mu tlustá černá veš prochází v ochlupení na prsou.

Po návratu domů jsme vzali útokem české lékarny.

Zakoupili jsme Diffusily, Paranity, tea tree olejíčky a další moderní vymoženosti. Umyli jsme sobě i dětem hlavy a byli jsme přesvědčeni, že jsme se vší naivní zbavili. Jak naivní! V následujících měsících na nás epidemie vší útočily znovu a znovu. I když onen "bulharský" kmen se nám nakonec podařilo vyhladit, naše hlavy kolonizovaly nové a nové hordy malých, černých nebo hnědých hbitých útočníků. Protože naše děti navštěvují různé školy a školky, téměř vždy se našlo nějaké, které si z dětského kolektivu přineslo hmyzí vzorek - a nezištně se o něj podělilo s ostatními. Téměř po každé oslavě narozenin, víkendu na horách nebo vánočním večírku jsme si ve vlasech odváželi nový výsadek vší populace.

I když poslední záchvěv vší epidemie se odehrál někdy uprostřed zimy, stále mě neopustil neurotický zvyk prohlížet dětem hlavu po každé, když se mimoděk poškrábou ve vlasech.

Před očima mi přitom běží představa, kterou často používají tvůrci hororových filmů jako znepokojivé finále: poté, co hrozba (ať už šlo o jedovaté pavouky, sarančata nebo zombie) byla definitivně zažehnána a hrdinové filmu začínají nový život, se ukáže, že někde vskrytu, opodál, zůstal malý zapomenutý zárodek pro další kolo hororových událostí (ať už jde o pavoučí vajíčko, jedno saranče nebo malé neškodné zombie). A tak i já mám stále pocit, že někde v záhybu naší pohovky, na rubu polštáře nebo uvnitř dětské zimní čepice leží jedna malá zapomenutá hnida. A číhá na svou příležitost.