Zjistila jsem, že kromě toho, že kroužky rozvíjejí nepochybné i pochybné dětské talenty (nebo se o to alespoň snaží, nebo přinejmenším předstírají, že nějaký talent vůbec existuje), fungují také jako naprosto dokonalé sociální síto, jímž propadne sourodá a zcela specifická skupina rodičů.
První kroužek, do něhož jsme se s Aničkou přihlásily, se jmenoval Africký buben. Vlastně šlo o docela obyčejné cvičení matek s batolaty za pomoci rytmických říkanek, ale protože naše instruktorka, zahalená do hábitů z pestrých splývavých látek, u toho občas tloukla do dřevěného bubínku, jaký vídáme v parcích ve společnosti korálků, dredů a marihuanového oparu, kroužek spolehlivě přilákal zástup „alternativních“ matek.
Majitelkou studia, kde se kroužek odehrával, byla tělnatá hippiesačka, která každému, kdo byl ochoten naslouchat, vykládala, že svou dceru kojila do dvou let a že ji (nyní sedmiletou) dodnes uspává zpěvem ukolébavek (v zájmu dceřina duševního zdraví jen doufám, že při tom nebušila do afrického bubnu). Kolem ní se slétaly ženy v pestrých plátěných kalhotách a dlouhých sukních, které mladší sourozence svých batolat nosily v šátcích a předháněly se v tom, co všechno svým dětem v nadcházejících letech zakážou. Dlouhý seznam začínal obligátními položkami, jako jsou barbíny (kvůli jejich politicky nekorektním proporcím), dětské zbraně a disneyovky, a končil návštěvou McDonalda a požíváním čehokoliv, co obsahuje bílý cukr. Zdálo se, že pokud tyhle idealistické matky svá předsevzetí dodrží, jejich potomstvo stráví radostné dětství ve společnosti dřevěných koníků a panenek z kukuřičného šustí (a přikusovat budou špaldové placky). Alternativní matky se lišily především mírou své asertivity a tím, jak urputně své pravdy oznamovaly světu. Některé byly tiché a zakřiknuté, jiné naopak velmi hlasitě nadávaly na cokoliv, především pak na muže. V první řadě na ty své, hned potom na všechny ostatní.
Kroužek
Po roce stráveném v hřejivé náruči Afrického bubnu jsem Aničku přihlásila na „tanečky“ v renomovaném tanečním studiu. A prožila jsem nefalšovaný kulturní šok. Když jsem poprvé Aničku dotáhla na hodinu tanečků, zadýchaná a uřícená, s naditou igelitkou v jedné ruce a dvouletou Lízou v ruce druhé, připadala jsem si jako bezdomovec, který se nedopatřením ocitl na módní přehlídce. Sociální skupinou, soustřeďující se kolem tohoto kroužku, byly totiž dámy na jehlových podpatcích, s obřími kabelkami z lakované kůže a dokonalou manikúrou. Zatímco já jsem z igelitky dolovala Aniččin ušmudlaný dres, ostatní matky strojily své dcerky do baletních soupraviček značky Repetto nebo Grishko.
Když potom dítka začala tančit, já jsem obvykle volila rychlý ústup (protože Líza s řevem komentovala fakt, že jí byl vstup do baletního sálu odepřen). Ostatní dámy mezitím konverzovaly; útržky jejich tichých hovorů, které jsem občas zachytila, se týkaly budování rodinných sídel na okraji Prahy, návštěv solária a lekcí tenisu, na které jejich děti chodí, když zrovna netančí. Po skončení lekce pak děti naložily do svých SUV a odsvištěly do satelitních městeček, zanechavše mě ve spárech komplexů méněcennosti, chudoby a ušmudlanosti.
Třetím zastavením na naší cestě za rozvojem Aniččiných netušených talentů byla Základní umělecká škola, kam v pěti letech začala chodit na klavír. Na rozdíl od obou předchozích institucí se tam platilo jen velmi symbolické školné, škola však na své svěřence kladla jisté požadavky (čímž se rovněž radikálně lišila od obou výše zmíněných zařízení). Protože výuka probíhala formou individuálních hodin, s ostatními rodiči jsem se nesetkávala tak často. Ti, které jsem potkávala na chodbách, většinou byli tiší (nebo se tiše chovali jen proto, aby nerušili múzické snažení v jednotlivých učebnách), konzervativně založení lidé, kteří věřili v zušlechťující moc vzdělání. Jejich děti nosily svetry do véčka (kluci) a skládané sukně (holčičky).
Moje vrozená nechuť k jakémukoli kolektivnímu, systematicky provozovanému sportování, mě vedla k tomu, že jsem své dcery nikdy nezapsala do žádných sportovních oddílů. Moje kamarádka Pavla – která tuto celoživotní nechuť sdílí – ale prožila skutečný třesk dvou odlišných světů, když svého syna Huberta ve čtyřech letech přihlásila na hokej do pražské Slavie. Hokejoví rodiče se od všech ostatních odlišovali neuvěřitelnou mírou fanatické ochoty přizpůsobit hokeji celý život svůj a jen tak mimochodem i svých dětí, o jejichž názor se ostatně nikdo moc nezajímal. Pozdní tréninky, po kterých šestiletí kluci přicházeli domů v devět hodin večer. Víkendové zápasy. („Jak to, že budem hrát jenom jednou za čtrnáct dní? Letňany hrajou každej tejden! Musíme hrát stejně často jako Letňany. Ne, častějc!“ rozčiloval se jeden hokejový otec.) Školní povinnosti, odsunuté na okraj zájmu. To všechno kvůli nekonečným hodinám stráveným na „zimáku“, kde objemné péřové bundy stírají rozdíly mezi pohlavími a kde hokejoví rodiče povzbuzují své potomstvo ochraptělým řevem z hlediště. Podezírám je, že mnozí z nich se nechávají šálit stejnou motivací jako exmanžel mé matky, který svého tříletého syna přivedl do hokejového oddílu se slovy: „To by v tom byl čert, aby se mi ta investice jednou nevrátila.“ (Nevrátila. Můj nevlastní bratr v osmnácti letech s hokejem ze dne na den skončil a od té doby nevstoupil na led.)
Nevím, jestli některý z kroužků někdy v mých dcerách probudil skrytý umělecký talent. Jedno ale vím jistě: díky kroužkům jsme poznali společenské vrstvy, do nichž naše noha dosud nevkročila… a asi zase hned tak nevkročí.
Další pokračování a osudy Kláry již za týden.