Nestala jsem se sociálně izolovanou matkou, která jako trosečnice na pustém ostrově rodičovství teskně sleduje vzdalující se loď plnou přátel, hlučných kaváren, barů a večírků. Několik měsíců přede mnou a po mně přivedly na svět své první potomky také mé kamarádky Pavla, Eva, Jana, Kamila a Ivanka. V následujících letech se připojila Renata, Káča, Markéta, Lea, Klára, Monika a Rebeka. Můj společenský život neustal, právě naopak: začal vzkvétat novým a zcela nečekaným způsobem.

Zpočátku jsme se snažily dodržovat naše staré zvyky. Vtěsnat se i s kočárky do našich oblíbených vinohradských kaváren se však ukázalo jako neuskutečnitelné – ostatně, nekuřácké podniky s dětskými koutky se v těch průkopnických časech nevyskytovaly ani v našich snech. A tak jsme se zaměřily na zahradní restaurace. Naučily jsme se na zahrádkách vzdorovat chladu, větru i dešti, který by každého soudného návštěvníka zahnal do lokálu (zjistily jsme ostatně, že čím větší je zima, tím tvrději naše ratolesti v kočárcích spí). V zimě jsme se svařákem v ruce podupávaly na náměstích a na dětská hřiště jsme propašovávaly termosky s obsahem, který by ostatní matky hřadující kolem pískoviště přinejmenším pohoršil. Zvykly jsme si také načasovat podobná setkání podle času kojení: vzápětí poté, co některá z nás dokojila, si honem běžela loknout alkoholu, aby stihla toxické látky vyplavit dřív, než vyprodukuje další dávku mateřského mléka.

Když naši potomci odrostli kojeneckým peřinkám, objevily jsme půvab dětských oslav. A právě tehdy začala ta pravá zábava. Každé dětské narozeniny a leckterý křesťanský či pohanský svátek se nám stal zástěrkou pro bujarý večírek, na kterém víno teklo proudem a doma připravené lahůdky se konzumovaly po tunách. Když jsem se tu a tam z jedné takové oslavy prvních či druhých narozenin některého z našich andílků vracela vratkým krokem v pozdních večerních hodinách, myslela jsem na ženu, kterou den předtím zostudili v televizních zprávách: opilá nešťastnice to po chodníku šněrovala tak divoce, že se jí podařilo vyklopit dítě z kočárku. Kolikrát jsem do podobné ostudy já sama neměla daleko?

Každá z oslav měla svou zvláštní atmosféru podle toho, kdo a k jaké příležitosti ji pořádal. Večírky u Pavly bývaly nejnavštěvovanější, možná proto, že měly nejdelší tradici: jejich syn Hubert se ze všech „našich“ dětí narodil jako první. Oslavy u Evy byly roztomilé a distingované, večeře u Kamily vynikaly kuchařskou virtuozitou, Markéta si na oslavy narozenin své Josefíny pronajímala kavárnu s přilehlým hřištěm. Pouštěli se draci a opékaly buřty, pořádaly jsme vernisáže dětských kresbiček, slavily Velikonoce i Halloween. Ale ať byl oficiální program jakýkoli, zdálo se, že dětem stačí jediné: když mohou dělat rámus a nepořádek ve společnosti svých vrstevníků. Když mohou vyházet všechny hračky na jednu hromadu, skákat po ustlaných postelích a udělat z bytu hostitele kůlničku na dříví. Když si mohou celý obličej pomalovat dětskými rtěnkami, fixou, křídou nebo čímkoli, co jim přijde pod ruku. To jim v rámci oslavy bylo umožněno, a tak byly šťastné.

Pomalu a nesměle se našich večírků začali zúčastňovat také naši manželé a partneři – vždy po několikerém ujištění, že na oslavě budou přítomni také jiní muži. S jejich přispěním se „dětské“ večírky definitivně začaly podobat večírkům opravdovým, zahajovaným pravidelnými partnerskými hádkami o to, kdo bude či nebude řídit (a tedy kdo bude či nebude pít), a zakončovaným divokým hledáním poztrácených součástí dětského oblečení (které byly v bytě hostitele nacházeny často ještě celé týdny po skončení akce).

Dříve nebo později – a jak se tak ohlížím do uplynulých let, můžu vzít jed na to, že to bude spíš dřív – nadejde čas, kdy éra našich dětských oslav skončí. Naše děti, budoucí teenageři, si začnou své večírky pořádat samy, bez nás a v naší nepřítomnosti. Zatímco my se vrátíme k poklidným a ničím nerušeným mejdanům dospělých lidí, bez rozsypaného Lega, bez rozlitého džusu a bez písniček Svěráka a Uhlíře.
Už teď tuším, že se mi bude stýskat.

Další pokračování a osudy Kláry již za týden.