Hrdiny letošní zimy se u nás stali otužilí sympatičtí makakové Šimpy a Tatin. Oba „vzali čáru“ ze zoo v Olomouci. Jejich úprk mrazivou krajinou veřejnost sledovala se směsí pobavení a obdivu.

Šimpy nakonec o svobodu přišel. Nenechal se ale zkorumpovat nabízenými lahůdkami - veterinář ho musel na stromě zasáhnout uspávací střelou z pušky. Pak chrápajícího čackého opičáka sundali hasiči. Tatin je nadále na útěku.

Původní obyvatel Slezska?

Olomoučtí makakové jsou ovšem tvorové poměrně malí a přátelští. Šimpy dokonce během útěku za trochu jídla „pomáhal“ na stavbě rodinného domku. S většími opy je to ale horší.

Bielawu na jihu Polska před pár dny vyděsila zpráva o zlém šimpanzím renegátovi. Lidoop na okraji lesa napadl a ošklivě poškrábal mladého muže, kterého pak navíc policisté málem odvezli na záchytku, protože mu to nevěřili.

Mladíkovi přitížilo, když šimpanzí pracky popisoval jako „dvakrát větší než lidské“ a tvrdil, že ho zvíře chtělo odvléct do blízkého domu. Zahnal ho teprve křik přátel napadeného muže. Historka vzbudila u našich sousedů velký zájem. Internetoví vtipálci si libují, že „Polsko má svého yettiho“, další zase ohlašují: „Konečně byl objeven původní obyvatel Slezska!“

Lidé v Bielawě, která leží jen pár kilometrů od českého Broumova, se ovšem moc nebaví. Odborníci je totiž nezapomněli upozornit na několik jiných případů napadení šimpanzi, k nimž nedávno ve světě došlo.

Vypni už tu televizi!

Nejhorší z nich je případ Travis, který se v americkém Connecticutu odehrál téměř přesně před dvěma lety. Jeho neblaze proslulý hrdina byl šimpanz Travis (+ 15 let, 95 kg). Měl velmi pestrý osud. Adoptivní rodiče Sandra a Jerome Heroldovi se ho ujali, když mu byly tři dny. Travisova matka Suzy byla později zastřelena na útěku.

Sám opičák působil jako vzorný příklad soužití dvou živočišných druhů. U Heroldů se choval dokonale. Naučil se používat splachovací záchod, sám se oblékal i svlékal, koupal a šamponoval, čistil si zuby kartáčkem, zapínal pás při jízdě autem, pouštěl si na počítači obrázky, jedl u stolu, popíjel s Heroldovými víno ze sklenice a na televizi si přehazoval kanály (miloval baseball). „Šimpanze nejlépe poznáte, když s ním jíte, koupete se a spíte,“ tvrdila Sandra Heroldová, která toto všechno po léta provozovala.

Na zpacifikování zuřivého „bratrance člověka“ nakonec přijelo několik policejních zásahových vozů. Travis se kolem nich s muži v uniformách vesele honil, ukopával vozům zrcátka, do aut nastupoval a zase z nich utíkal. Snad se mu zdálo, že je to hra. Dokud nebyl zasažen třemi policejními kulkami. Pak utekl dovnitř domu, kde ho po pečlivém hledání našli umírajícího vedle jeho pelechu.

Doktoři následně potvrdili, že Travis neměl vzteklinu, a tudíž pro jeho výbuch zuřivosti neexistoval žádný důvod. Zvíře bylo spáleno v krematoriu, jeho hrob je dnes veřejně přístupný.

Zrovnoprávnění primátů? Kdepak!

Horší osud však čekal Charlu. Na operačním sále strávila sedm hodin. Přesto z něj odešla slepá, bez tváře, bez rukou a s poraněním mozku. Některé věci se časem daly vylepšit – například její dolní čelist byla znovu zprovozněna. Drtivá většina hororových zranění ale způsobila nezvratné účinky.

Za své utrpení Charla podala na Sandru Heroldovou žalobu, ve které žádá odškodnění 50 milionů dolarů. V první fázi byl v její prospěch zablokován Sandřin majetek ve výši 10 milionů. Pak ovšem nešťastné a příliš přetěžované srdce Travisovy „mámy“ (+72) prasklo, vinou čehož se spory přesunuly na dědice. Kdoví, kdy a jak skončí.

Šimpanz Travis americkým zákonodárcům pořádně zamotal hlavu. V té době totiž světem táhla myšlenka zrovnoprávnění všech primátů – včetně zdravotního pojištění a důchodového zabezpečení.

Do této idylky maniak s krvavou tlamou moc nezapadal. Zuřivý Travis tak svému rodu prohrál šanci na důstojné usednutí po boku Homo sapiens. V reakci na jeho činy byl v řadě zemí světa zcela zakázán soukromý chov lidoopů…