Neumím říkat NE!

Zdroj:

Vždycky jsem se snažila všem vyhovět, podat pomocnou ruku. Tak to bylo v rodině i v zaměstnání. Dětem jsem pomáhala finančně, dokud jsem mohla, v práci jsem se ujímala úkolů, které nikdo nechtěl.

Bude mi šedesát, a když shrnu celý svůj život, málokdy jsem dělala něco, co jsem opravdu chtěla. Dokonce i svatba se konala na přání mých a manželových rodičů. Moje ano na radnici bylo špatně, což jsem tušila, ale nedokázala se vzepřít.

Svatební noc jsem proplakala, říkala si však, že to tak asi musí být. Hlavně že ostatní jsou spokojení, o mě přece nejde, já vše nějak přetrpím.

Roli hodné holky hraju od dětství. Musím být hodná, aby mě maminka měla ráda. Musím taky poslouchat, aby mě učitelé nekárali, musím se kamarádit s „hodnými dětmi“ a vzít si toho „správného“ chlapa, aby mě měli všichni, hlavně maminka, rádi. „Láska není zadarmo, musíš si ji, holka, zasloužit!“ Tolikrát jsem tuhle větu od matky slyšela, až mi pronikla do krve.

Toužila jsem po lásce, ale nedostávala ji. Zřejmě si ji nezasloužím, říkala jsem si. Ale čím víc jsem se snažila ostatním vyhovět a čím víc obětí jsem přinášela, tím byla odezva lhostejnější.

Prožila jsem průměrné, spíš málo šťastné manželství, které nakonec skončilo rozvodem. Jistěže jsem hledala chybu v sobě: muž si našel jinou, protože jsem nebyla dost dobrá, dost poslušná, dost jsem ho nemilovala. Nakonec to byla pravda. Odešel proto, že to vycítil?

Nevím. Dětem jsem pomáhala, jak se dalo. Braly to jako samozřejmost a mně léta nedocházelo, že si jejich přízeň a zájem vlastně kupuji. Tátu, který se kvůli nim nikdy nepřetrhl, měly mnohem radši než mě. V práci jsem byla snaživá, vstřícná, pečlivá, brala na sebe úkoly, které nechtěl nikdo plnit, nedokázala jsem nikomu nic odmítnout. Na tváři věčný úsměv, ale stejně jsem nebyla nijak zvlášť oblíbená. Nikdy jsem ani neměla opravdovou kamarádku. Nikdy jsem nebyla doopravdy šťastná!

Bylo to proto, že jsem se nedokázala prosadit? Pochybila jsem, když jsem se snažila být se všemi zadobře? Po odchodu do důchodu jsem o sobě hodně přemýšlela. A závěr byl dost nemilosrdný: nikdo mě nemůže mít rád, protože jsem jako rozplizlé nekynoucí těsto.

Vím, že dělám chybu

Nemám žádné zájmy, žádné koníčky. Nemám vlastní názor. Nežila jsem svůj život, ale životy těch druhých. Nenaučila jsem lidi ve svém okolí, aby ke mně měli respekt, protože jsem neuměla odmítat, říkat ne, často jsem i podlézala. A bez respektu není ani láska. Ano, k tomu všemu jsem došla, ale jen teoreticky.

Ve skutečnosti pořád žiju podle starého schématu. Už rozpoznám situaci, kdy bych měla říci ne, ale nedokážu to. Zrovna nedávno ke mně přišli dva mladíci, nabídli údajně levnější elektřinu a já, přestože jsem se svým dodavatelem energie spokojená, jsem novou smlouvu podepsala! Jako králík hypnotizovaný hadem. Už když jsem držela propisku, mi bylo jasné, že dělám chybu, přesto jsem ji udělala.

U lékaře se cítím jako viník, který svými potížemi jen obtěžuje. Místo abych svůj problém jasně a razantně popsala, krčím se jako zvířátko a cosi blekotám.

Máme teď nového mladého obvoďáka a nestojím mu ani za to, aby mě poslal na odborné vyšetření, přestože mě již delší dobu bolí koleno. „To je věkem,“ odbyl mě. A já na vyšetření netrvala, pokorně jsem se odplazila a ještě mu pěkně poděkovala! Vím, že dělám všechno špatně. Jsem ze sebe nešťastná. Tolik bych chtěla svůj přístup změnit, ale nedokážu to. Chtěla bych být sebevědomá, stát si za svým.

Oldřiška

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky