Když mi syn Jan oznámil, že čekají s přítelkyní Zuzanou dítě, radostí jsem se rozbrečela. Nejprve bydleli na kraji Prahy v Zuzanině nově postaveném řadovém domku. Sotva ale byly Davídkovi asi tři měsíce, syn mě požádal, zda by se mohli přestěhovat do mého volného bytu, že se Zuzana cítí na periferii odstrčená.

Souhlasila jsem, i když jsem od počátku vztahu Jana se Zuzanou zaznamenala, že se syn změnil. Dělal, co mu řekla, ona ho neustále před námi kárala a ponižovala. Díval se na ni jako vystrašené kuřátko a na slovo ji poslouchal.

Všichni jsme zírali, jak se může člověk změnit, jak se ze sebevědomého chlapa stane taková bačkora. Na návštěvu k nim domů jsem chodila jen po ohlášení. Ale bylo dost těžké se tam vůbec dostat, neboť snacha měla vždy nějakou pohotově připravenou výmluvu. Buď byl Davídek „nakřáplý“ nebo někam jedou. Všude musel chodit s ní. Když jsem jí nabídla, že malého pohlídám, ať si dojde k lékaři nebo nakoupit v klidu sama, odpověděla, že jsou s Davídkem tým a půjdou spolu.

Jednou jsem jí zavolala, že si vnuka vezmu, a ona mi odpověděla: „Co mám dělat já?“ Když jsem si občas vydobyla, že malého vyvezu v kočárku ven, většinou jsem nejdříve vyslechla: „Venku je zima (prší, padá sníh atd.).“

Zuzana byla v bytě věčně nespokojená, stále si na něco stěžovala. Jana napadala, že je mamánek, že bydlí v maminčině bytě, že je tam horko, že jí panelák nedělá dobře. Přitom tam chtěla ona. Těžko jsem všechno snášela.

Několikrát jsem Janovi řekla, ať se zase vrátí do domku, že už na její útoky nemám sílu, ale nechtěl.

Před tátou se kluk bál

Jednou, když byla Zuzana nastydlá, mě syn požádal, zda bych Davídka nepohlídala. Hned ve dveřích mi vyčinila, co tam dělám, že Jan přehání a že mám jít domů. Nepustila mě ani přes práh! Odešla jsem a od té doby mě začala ignorovat.

Jako rodina jsme se stýkali jen na narozeniny a svátky. Na oslavách se od ní Davídek nesměl ani hnout. Sledovala ho ostřížíma očima a bylo vidět, jak se kluk bojí. Na tři roky je velice vnímavý. Moc dobře věděl, že maminka nemá ráda, když se se mnou baví.

Pokud jsem ho výjimečně hlídala, vůbec se o rodičích nezmínil, ale po delší době řekl třeba: „Babičko, můžu u tebe zůstat?“ nebo „Já nechci domů. Proč k tobě nemůžu chodit častěji, můžu přijít zase?“

Jakmile si však pro něj přišel táta, kluk se neodvážil ani zeptat, zda zase může přijít příště. Začal se chovat úplně jinak. Syn z toho byl špatný, ale nechtěl nic řešit a odnášel to psychicky. Kouřil čím dál tím víc.

Protože se chování jeho přítelkyně vůči mně stále zhoršovalo (raději to nebudu ani popisovat), chtěla jsem, aby se vrátili do svého domečku. Nakonec to udělali a vypuklo peklo. Syn se mnou přestal úplně mluvit a začali mě trestat: Zapomeň, že ti Davídka ještě někdy půjčíme. Probrečela jsem hodně nocí, snažila se s tou situací vyrovnat, ale je to moc těžké.

Pak jsem se dozvěděla, že čekají druhé dítě. Narodila se holčička, nyní je jí měsíc a nikdo mi neřekl, abych se šla na vnučku podívat. Když jsem synovi poslala SMS, zda jí mohu něco koupit, odpověděl, že mají vše.

A tak čekám, co bude dál. Někdo radí - jdi tam a neptej se, druhý řekne - nevnucuj se. Bojím se, aby mi jednou nevyčetli, že jsem neměla zájem. Přemýšlím, kde se stala chyba. Zda je možné, aby trestali babičku tím, že jí neukážou vnouče. Nechápu, jak může být vůbec někdo tak zlý.

Jarmila