Nemůžu syna donutit, aby se odstěhoval

Zdroj:

Je mu dvaatřicet, pracuje jako správce počítačové sítě a je to můj jediný syn. Místo toho, aby si už konečně zařídil vlastní bydlení, nastěhoval si ke mně domů přítelkyni s dítětem.

Přiznávám, zavinila jsem si to sama. Manžel od nás odešel, když byly Petrovi čtyři roky, a já se snažila vynahradit tátu úpornou snahou stát se dokonalou mámou.

Mému chlapečkovi nesmělo nic chybět. Plnila jsem mu každé přání, ještě než ho stačil vyslovit. A téměř nic jsem po něm nechtěla. Snad jen to, aby se dobře učil, ale byl velmi nadaný, tak mu učení šlo samo.

Zatímco jiné děti pomáhaly v domácnosti a rodiče je zapojovali do chodu rodiny, Petříček nemusel ani vynášet odpadky. A že by po sobě někdy uklidil? Na to se vůbec nepamatuju.

Vytvořila jsem svému synovi luxusní mamma hotel a nijak si neuvědomovala, že čas běží, že se z chlapce stává muž a že jsem vychovala totálního rozmazlence. Neuměl si ani namazat krajíc chleba k snídani. Jedině o auto se dokázal postarat, a to se překvapivě hbitě oháněl i vysavačem, neboť v jeho miláčkovi nesmělo zůstat ani smítko.

Neměla jsem čas na nic

Petrovi bylo třicet a já mu pořád vyvařovala jeho oblíbená jídla, prala prádlo, žehlila košile a uklízela pokoj. Začínalo mě to unavovat. Šedesátka na krku a žádný klid!

Neměla jsem čas ani na přátele, protože Petříček po mně vyžadoval přísné dodržování denního harmonogramu. Tak například večeře musela být přesně v osm a samozřejmě teplá.

Párkrát jsem nadhodila, že už nastal čas, aby se osamostatnil, našel si vlastní bydlení, vždyť přece slušně vydělává, a taky se oženil. Jenže jako bych házela hrách na zeď. Ostatně proč by se stěhoval, když měl doma zajištěný veškerý komfort?

V duchu jsem doufala, že si najde ženskou s bytem a nastěhuje se k ní. Přítelkyni si opravdu našel, Lucii, docela sympatickou ekonomku. Rozvedenou a s pětiletým Kryštofem, ale to mi nevadilo. Mám děti ráda a chlapeček se mi líbil. Podstatně méně mě nadchnul Petrův nápad, že budou všichni bydlet u nás. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem doma Lucii s kufry, Kryštofem a spoustou nábytku.

„Zatím budeme bydlet v mém pokoji, ale časem bychom si chtěli zařídit ložnici. Uvolníš nám svou pracovnu, mami, viď? Stejně už ji využíváš jen minimálně,“ sdělil mi synáček s úsměvem.

Co dál?

Jistě, neměla jsem s tím souhlasit, ale nesnáším konflikty, zejména ne s lidmi, které mám ráda, takže jsem kapitulovala. Taky se naivně domnívala, že péči o mého syna si vezme na starost Lucie. Kdepak! Děvče velmi rychle nastoupilo do Petrova „Orient Expresu“ s veškerým servisem. A tak jsem začala vařit, prát, žehlit a uklízet dalším dvěma osobám!

Jakmile jsem se před Lucií zmínila, že bych uvítala její pomoc, sladce se na mě usmála a pravila: „Vždyť vy to děláte nejlíp, Heleno. Nikdo nevaří tak skvěle jako vy! Taky bych nerada zasahovala do vašeho režimu. Znáte to. Každý má rád svůj pořádek, věci na určitých místech… Nechtěla bych vnést do domácnosti chaos. A já chaotická jsem.“

Je ze mě služka. Uklízím i Kryštofovy hračky, protože Lucie nedopustí, abych mu cokoli nařizovala. Nejsem přece jeho babička! Jsem utrápená a uvažuju o tom, že si najdu vlastní garsonku. Vážně si nevím rady.

Helena

Řetězec Mamma Hotels Unlimited sílí

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, e-mail: psmolka@volny.cz

  • Za dobrotu na žebrotu - i tak by se mohl jmenovat příběh Heleny a jejího již poněkud přerostlého Petříčka. Na světě je nepochybně řada velkých hotelových řetězců, které rok co rok mezi sebou soupeří v počtu nově otevřených akvizic. Dostupné údaje však mají jednu zcela zásadní chybu: ignorují řetězec s bezkonkurenčně největší dynamikou růstu. Je zřejmě jen otázka času, kdy se i on objeví na světové burze, nejspíš pod názvem Mamma Hotels Unlimited.
  • Také u nás se tato síť během posledních desetiletí utěšeně rozrůstá. Jejich zakladateli bývá zpravidla dvojice matka a syn, někdy se jako tichý společník kdesi v koutku skrývá i pan otec, jeho role je však pohříchu téměř vždy jen okrajová. Typickým rysem sítě mamma hotelů je skutečnost, že veškeré vysoce nadstandardní služby jsou v nich zásadně poskytovány zcela bezúplatně. Každý alespoň základních ekonomických zákonitostí znalý člověk vytuší, že takový podnik musí nutně dříve či později zkrachovat.
  • Své by o tom mohla vyprávět i paní Helena. Na počátku se jen snažila synkovi vynahradit chybějícího otce. Ještě tak zhruba před 20 až 30 lety by se nemuselo dít nic zlého. Záhy po dvacítce by se oženil, nejspíš ve chvíli, kdy by už jeho drahá pod svatebními šaty ukrývala počínající těhotenství. Péťa by nebyl ještě ani zdaleka tak zhýčkaný, Helena by byla o 10 let mladší, mnohem snáz by se zřejmě dohodli na takovém řešení, které by dávalo oběma stranám patřičný pocit soukromí. Ať již směnou jejich stávajícího bytu za dva malé, nebo alespoň tím, že by společné soužití vnímali pouze jako dočasné východisko z nouze.
  • Třicetiletým kompletním servisem zhýčkaný Petr, naneštěstí podporovaný svou poněkud nepřičinlivou partnerkou, však o stěhování rozhodně neuvažuje. Helena zřejmě nebude mít jinou možnost než vzít běh věcí do vlastních rukou a stanovit jasná pravidla. Třeba i za cenu ostřejší výměny názorů. „Toto jsem ochotna dělat, toto již ne!“ Případně (ještě lépe) přijít s jasnou představou jak společné bydlení ukončit.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky