V Česku žije stále více lidí v seniorském věku, ale ne každý z nich má i seniorského ducha. Řada z nich je dál aktivních v práci a řada by ráda byla. Mnozí plni síly netouží být out, mají chuť dál pomáhat, fungovat. Proč ne? Nakonec jejich zkušenost, znalost i praxe se hodí a vyplatí. Tohle nejsou roztřesení starouškové, kteří se rozhodli krmit labutě.

Nová babča do rodiny!

„Adoptovaná“ babička malé Kateřiny má i vlastní vnuky. Ale žijí v zahraničí, tak je prý jedna nová vnučka doma fajn. Babi navíc s Kačkou jezdí na kole, s dědou ji začala učit tenis… Rodiny si padly do noty. Pomalu se začínají navštěvovat a tím se rozrůstat. A propos, hlavní pro babi nebyl přivýdělek, nýbrž touha pomoci a udržet se díky malé slečně mladistvější.

Nadační fond Veselý senior již pár měsíců praktikuje tzv. burzu vzájemné pomoci. Ač jde o pilotní projekt, je to úžasná věc. Krédo zní: setkávat se, aby nikdo nebyl sám, poznávat zajímavé lidi, vzájemně se učit novému, pomáhat radou i zkušeností, zapojit se do aktivit (i jako autor), které burza nabízí.

No, na odpočinku… Energická usměvavá dáma se stará o vnoučata, chodí s nimi do divadel, na naučné vycházky, studuje na univerzitě třetího věku, přednáší seniorům. „Hodně čtu noviny a o Veselém seniorovi, který se mi líbil, jsem se dočetla. Řekla jsem si, že tam zajdu a podívám se, co dělají. Zašla a už tam připravuju jednou za čtrnáct dnů přednášky na zajímavá témata z historie. Teď jsme měli osvícenství. Pravda, to dělám pro seniory i na Proseku a Malé Straně, ale s radostí! Myslím, že důchodce nemá sedět doma, měl by chodit mezi lidi,“ tvrdí žena, jíž se stala historie koníčkem.

„Víte, že mi chybějí mladí lidé? Učila jsem na gymnáziu, dnes bych mohla doučovat nebo někde suplovat… Jo, to asi zkusím nabídnout,“ říká žena činu, která svého času působila také jako průvodkyně. Dlužno dodat: mezi seniory jsou aktivnější dámy.

Co je to děda?

„U řady programů našich burz záleží třeba na počasí či na zdravotních dispozicích klientů. Tím můžou být limitovány. Rozhodně sem chceme v budoucnu přilákat studenty, kteří by mohli našim seniorům poradit třeba s fotografováním, moderní technikou, výtvarnými obory, hudbou…

Také rozjíždíme projekt s dětským domovem v Praze-Štěrboholích, kde by se naši klienti proměňovali pravidelně v jakési náhradní dědečky a babičky, tedy často v osoby, které tamní děti ve svém životě dosud ani nezaznamenaly. Jejich vzájemný kontakt by byl oboustranně výhodný,“ komentuje další vize Nadačního fondu Veselý senior Lenka Kopecká, která musí kromě náplně centra zajišťovat peníze na jeho provoz.

„Sponzoři více slyší na pomoc dětem než seniorům. To je realita,“ krčí rameny, nikoli však odevzdaně. „Důležité pro nás je, aby se sem naučili chodit i mladší lidé, kteří tu budou hledat nejen šanci někomu pomoci, ale můžou tady získat také o generaci staršího moudrého kolegu z oboru, přátele a v nakonec i toho hlídacího dědečka pro své vnuky,“ usmívá se Lenka Kopecká a dodává, že zatím je centrum cílem lidí z Prahy, maximálně ze Středočeského kraje.

A jestli jsou zde všichni senioři veselí? Asi ano. Optimismus převažuje. Rozhodně to však není tím, že na přednášku sem tam donesou bábovku nebo si tu dají kávu. Jsou to takové nátury… Ovšem proměnlivé nálady se jim občas nevyhnou.