Naši sousedé nám dělají ze života peklo!

Naši sousedé nám dělají z života peklo!

Říká se, že sousedy si nevybereme... U nás to bohužel platí, my bychom rozhodně dobrovolně vedle našich sousedů nebydleli. Přes den o nich téměř nevíme, zato večer a hlavně v noci řádí jak smyslů zbavení.

Dům, kde bydlíme už bezmála 30 let, se dostal až do poslední vlny privatizace. Založili jsme družstvo a vzali si hypoteční úvěr, ovšem dvě partaje postoupily za úplatu své členství jiným zájemcům, ochotným zaplatit jejich dluhy na nájemném a schopným splácet úvěr.

S Romy problémy nebyly

A tak nás opustili i naši dlouholetí sousedé, romská rodina, s níž nikdy nebyly potíže. Dodržovali noční klid, a když za nimi jednou za půl roku přijeli na víkend příbuzní ze Slovenska, vždy nám předem oznámili, že bude poněkud rušněji. Popravdě řečeno, jejich „hudební produkce“ se nám docela zamlouvala. Nicméně někteří družstevníci výměnu uvítali. Nová partaj je totiž „bílá“. To mělo znamenat, že se budou chovat tiše, mravně a nevím, co ještě. Jejich iluze však vzaly brzy za své. Přestěhování do nového bytu bouřlivě oslavili, sotva rozmístili nábytek. A jásali až do rána. Marně jsme na ně bouchali a zvonili.

Slušnost nadevše?

Druhý den odpoledne jsem novou nájemnici odchytila na schodech a velice slušně jí sdělila, že musí dodržovat domovní řád, jehož součástí je noční klid. Zabodla do mě oči, položila na schody tašky s nákupem a dala ruce v bok. „Ty mi nebudeš poroučet, kdy mám slavit, starej se vo svý a trhni si hnátou!“ Řekla jsem jí, aby mi netykala, že jsme spolu do školy nechodily, ale ona si jen odfrkla, sebrala tašky a šla. Od této chvíle mi bylo jasné, že s rodinou budou potíže. Bohužel jsem se nemýlila.

„Mami, co je p…?“ zeptala se mě pětiletá dcera cestou do školky. „To je velmi ošklivá nadávka. Kdepak jsi ji slyšela? Ve školce?“ - „Ale nééé, to naše nová sousedka.

Řvala do světlíku

Slyšela jsem ji ráno v koupelně, ze světlíku. Křičela, že ta p… od vedle jí hnula žlučí. Mami, a co je žluč? A jak se s ní dá hýbat?“ Vysvětlila jsem dcerce, co je žluč i co znamená hnout žlučí. Ta moje byla momentálně rozhýbaná na nejvyšší obrátky, ale to už jsem malé neřekla. Večer jsem zazvonila u vedlejších dveří. Sousedka mi otevřela v umolousaném županu. „Co chcete?“ Sdělila jsem jí, že by svůj nechutný slovník neměla šířit světlíkem, protože si nepřeju, aby ho slyšely moje děti. Vysmála se mi. „Jsem doma, do p…, můžu si říkat, co chci, a vy mi vlezte na záda!“ Pak razantně zabouchla. Aspoň že mi tentokrát vykala.

Ve svých protestech jsem nezůstala osamocena, vulgární slovník povedených sousedů slyšeli i ostatní a nelíbil se nikomu. Zejména jejich hádky, které byly na denním, nebo spíš večerním a nočním pořádku a nesly se domem jako ozvěna. Hýbaly žlučí všem. Svolali jsme schůzi družstva, ovšem hlavní aktéři se nedostavili.

Nepochodili jsme

Stěžovat si „na městě“ jsme už nemohli, dům je náš. Takže jsme požádali právníka, aby napsal sousedům dopis, že pokud budou i nadále hrubě porušovat stanovy družstva a domovní řád, můžou být vyloučeni. Nepochodili jsme. Soused si došlápl přímo na předsedu. Prý že je zastrašujeme a co si vůbec dovolujeme, vždyť oni platí řádně nájem a my nemáme právo je šikanovat. Hulákal, že jsme se proti nim spikli a že nás dají k soudu a tam teprve uvidíme, kdo s koho. Asi týden poté měl předseda družstva rozřezané všechny pneumatiky. Podal trestní oznámení na neznámého pachatele, ač jsme všichni tušili, kdo to udělal. Jenže nikdo nikoho při činu nepřistihl.

Musím přiznat, že se těch lidí bojím. Soused si na mě minulý týden počíhal a mezi čtyřma očima mě varoval, že pokud nepřestaneme „dorážet“, máme se těšit na odvetu. A že má dlouhé prsty. Prý jsem celou šikanu rozpoutala já, místopředsedkyně družstva. Takže budu první na řadě. Karolína

Názor odborníka: PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

První poučení z dnešního příběhu je o tom, jak zavádějící může být dělení lidí podle barvy pleti! Dnes už asi nejen Karolína s nostalgií vzpomíná na bývalé romské sousedy v domě.

Už setkání s novou partají musel být pořádný šok. Karty byly najednou rozdány úplně jinak a obávám se, že přinejmenším na dost dlouhou dobu. V podobných případech selhávají totiž téměř všechny „zaručené rady“. Od neprotivení se zlu přes nastavování druhé tváře až po pohazování chlebem v reakci na přilétávající kameny. Takové strategie bývají neúčinné už proto, že je druhá strana považuje za projev slabosti a za něco, co její neadekvátní jednání vlastně legitimizuje.

Účinná nebývá ani otevřená konfrontace. Zvlášť pokud máme své meze slušnosti, jichž se nehodláme vzdát. Pak nás totiž ti méně slušní „uřvou“, „utlučou“ či jinak znectí a ještě se budou opájet slastným pocitem vítězství. Prostě je chvíle přiznat si, že nejsme s to použít „na hrubý pytel dostatečně hrubou záplatu“!

Nezbývá tedy než se přece jen obrátit na orgány s patřičnou donucovací mocí. Jinými slovy stěžovat si „na městě“ (což lze, i když dům už není v jeho majetku) a ani policie by neměla zůstat v podobných případech nečinná. Musí však dostat patřičný podnět.

Vše, co by mohlo danou situaci vyřešit dlouhodobě, se skrývá nejen ve stanovách družstva a zákonech, ale hlavně ve schopnosti obyvatel důsledně hájit vlastní práva, a to i za cenu nepříjemností. Obavy z případné odvety jsou sice na místě, pokud je však aktéři příběhu nepřekonají, zřejmě se žádné žádoucí změny nedomůžou. Naopak! Dá se očekávat, že sousedé ještě přitvrdí. Slušnost totiž pro ně není nabídka ruky ke smíru, nýbrž pouze projev slabosti.

Mohlo by vás také zajímat: Manžel neskutečně žárlí: Nesmím se ani zapovídat s prodavačkou!

 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek