Jezdila jsem na chalupu ke kamarádce, do krásné krajiny v podhůří. Úplně jsem se do toho kraje zamilovala. A pak jsem se zbláznila do Františka, fešného, svalnatého farmáře.
Láska horu pokaždé nepřenese!
Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12
- Příběh patří mezi velmi poučné, mohly by ostatní odradit od opakování popsaných chyb. Při jeho četbě se mi vtírá na mysl krutě pravdivé úsloví: „Dobře si rozmysli, co si budeš přát. Ono by se ti to totiž také mohlo splnit!“.
- Veronika si přitom nepřála nic nesplnitelného. Velkoměsta měla plné zuby, takže toužila po životě na vsi. A krutý osud jí přihrál do cesty ztepilého Františka, jenž na koňském hřbetě působil impozantně (jako ostatně téměř každý, kdo se na něm udrží). Kdyby týž František seděl na venkovské poště za přepážkou, nejspíš by si ho ani nevšimla. Osudová jiskra ale přeskočila a Veronika vstoupila na pomyslnou skluzavku. Jejímu muži budiž přičteno ke cti, že ji před životem na farmě varoval. Říkejte ale o jakýchkoli úskalích zamilované čtyřicítce, která si navíc ještě plní životní sen o venkovské idylce!
- Můžeme jen těžko posoudit, zda se František nemohl pokusit jí zápas se zvířaty přece jen nějak ulehčit. Možná ano. Podstatnější v této chvíli je východisko a poučení z toho, co se stalo. Třeba o tom, jak by si každý měl nejprve na vlastní kůži dostatečně dlouho a do detailů ověřit, zda se danou, pro něho zcela novou životní cestou nejen chce vydat, ale že je také schopen po ní bez přílišného klopýtání kráčet.
- Teprve až poté uvažovat o sňatku a dalších pošetilostech, jako jsou těžko vratné finanční investice! Vždyť dnes nikdo neví, co z nich Veronika časem získá. Jedno by ale mohla: zkušenost, že ani sebevětší láska není pokaždé s to přenášet velehory!