Existuje ideální muž nebo ideální žena? Těžko. Přesto existuje seznam, co byste měla do svých padesáti stihnout. Tipy najdete v galerii!
Bez vady
Můj život je perfektní. Padesátiny jsem oslavila se vší parádou, s rodinou a se spoustou přátel. Mám dobře placenou práci, která mě baví, tři dospělé děti a těším se na vnouče. I manžel skvěle zapadá do dokonalého obrazu bez poskvrnky. Až jsem se občas zastyděla, když mi kamarádky vyprávěly, jak se protloukají životem, jsou upachtěné a vyhořelé, zatímco já se cítím jako v pohádce. Dva měsíce zpátky ale přišel s rozhodnutím, které jsem okamžitě pohřbila a nenašla v sobě ani špetku pochopení.
Trošku jiný
Za celých třicet let manželství přišly jen malicherné krize o výběru letní dovolené, barvě nového automobilu, teplých večeřích, občasných opileckých eskapádách a v době slev přečerpané kreditce. Nikdy jsme nemuseli řešit finanční problémy nebo nevěru. V den svatby jsem neměla tušení, že si beru takového pohodáře. Ale každý rok jsem do něj byla zamilovaná o něco víc a tato tendence trvá doteď. Je to klasik - lpí na čerstvé kávě, vaječné omeletě s cibulkou a na domácím guláši, nadšení pro sport dává najevo častým vysedáváním u televize při sledování fotbalu, potřebuje být ujišťován o své dobré kondici, užitečnosti, lásce a výkonu. Pak je tu ale jedna výstřednost, kterou jsem ze začátku nechápala. Zatímco já večer trávím s chytlavou knihou, on vytáhne ze šuplíku vlnu a jehlice a plete. Plete, háčkuje, vyšívá. Baví ho to a možná se tím zbavuje stresu. Časem jsem si zvykla, ale pohled na něj mě rozesmívá dodnes.
Pikle
Minulý rok začal pravidelně každý čtvrtek po práci mizet. Nejsem stíhačka, a tak jsem ho jen občas ťukla, co kuje za pikle. "Chodím do kurzu paličkování." Propukla jsem v hysterický záchvat smíchu, zastavila mě až křeč v břiše. Nevěřila jsem mu, ale když nám i dětem vyrobil z jemné krajky ozdoby na stromeček, nebylo pochyb. Stále byl ale tím milým, vtipným a velmi pozorným manželem a otcem, a tak jsem jeho nové hobby ignorovala. Jenže pak se vytratila značná část peněz, přibývalo telefonních hovorů a návštěv na úřadě. Vymýšlel něco za mými zády a to mi nebylo zrovna po chuti. Na jednání z očí do očí jsme se mohli vždycky spolehnout!
Dej na mé rady!
Nahlédla jsem do jeho šuplíku s dokumenty a objevila formuláře ze živnostenského úřadu. "Pan Nitka? Co to má znamenat?" "Víš, moje věci se lidem okolo docela líbí, a tak jsem myslel, že bych si založil živnost a objížděl se stánkem různé kulturní akce a prodával." Stála jsem u linky a po jeho slovech mi klesla hlava i čelist. Nevěděla jsem, co říct, jestli se začít smát nebo vybuchnout. Mávnul nade mnou rukou a víc se se mnou nebavil. Na takový přístup jsem nebyla zvyklá a po dlouhé době pocítila tíhu rozkolu mezi námi. Nepřišel k večeři ani se neobjevil večer v ložnici. Ráno jsem se probudila a místo vedle mě bylo prázdné a chladné. Odešel do práce dřív, nerozloučil se, neměl, co by dodal. Přišlo mi malicherné, abychom rozpoutali hádky kvůli háčkování, a tak jsem mu na stole nechala vzkaz. "Je lepší udržet některé věci pod pokličkou. Roky jsme si zakládali na společných rozhodnutích, neměň, co funguje. Miluju Tě!"
Za mými zády
Večer jsme se sešli doma a Luboš byl samý úsměv. Brala jsem tedy věc za vyřízenou. Jaké nemilé překvapení na mě čekalo, když jsem vyrazila o měsíc později na městské slavnosti a on tam dřepěl u malého stánku, hrdě prodával svoje vyšívání a čile diskutoval s hloučkem ženských a postarších dam, které nevěřily, že ta jemná práce vznikala pod rukama mého muže. Zklamal mě. Ne tak, abychom dospěli k rozvodu. Ale cítím zvláštní ponížení a ostudu za to, že nemám doma chlapa na slovo vzatého, ale zženštilou máničku. Proč mu nestačilo, že jsem ho respektovala na domácí půdě?