Bydlíme na venkově v rodinném domku a za babičkou jsme do Brna jezdili pravidelně jednou týdně. Přivezli jsme nákup, já navařila, uklidila a vyprala.
Jednejte rychle a radikálně!
Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog
- Tchyni uchránili před reálným vyhořením sousedé, kdo ale zachrání před pocitem vyhoření Annu? Jedině ona sama!
- Motivace osobně pečovat o babičku byla ušlechtilá a manželem navržené řešení vypadalo prakticky. Ani on, ani Anna tehdy nemohli tušit, jak náročné to bude s někým, kdo je postižen těžkou demencí. Zvlášť, když je po tělesné stránce stále celkem fit.
- Už teď je Anna na nejlepší cestě zničit sebe, nenávidět tchyni a časem i manžela. Zároveň je ale zřejmé, že od něj nemůže čekat výraznější podporu.
- Pokud se matka chová opravdu jinak (lépe) ke svému synovi než ke snaše, bylo by logické, aby se o ni staral on a Anna se mohla vrátit do práce. Případně aby se o péči podělili rovnějším dílem. Je však ale stejně dobře možné, že i jemu vyvádí podobné kousky, což však nepřizná ani na mučidlech. Už proto, aby nemusel připustit nějakou změnu. A tak raději předstírá, že vše je vlastně „brnkačka“.
- Jestliže Anna sama nic nezmění, bude hůř! Uvažované změny mohou být pouze „kosmetické“ (manželův větší podíl na péči), zásadnější (ošetřovatelka) nebo radikální (ústav s tím, že by si matku brávali domů vždy na pár dní). S žádnou z nich ale manžel nejspíš nebude souhlasit!
- Nicméně Annina pozice je dost silná: muž ji potřebuje víc než ona jeho - bez ní by to všechno nezvládl. Někdy opravdu není jiné řešení než radikální ultimátum. A neobstojí ani argument předchozího souhlasu. Vždyť Anna má po uvedených zkušenostech plné právo změnit názor! Dnes už ho prostě může „postavit před hotovou věc“. Tedy například říct: „Prvního u nás nastupuje paní Eliška, původně zdravotní sestra, a bude se přes den o matku starat. Já se vracím do práce, po večerech a o víkendech ti s maminkou pomůžu“.