Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Mobily nám zničí rodinu

Zdroj:

Naši jsou posedlí mobilními telefony. Manžel má už tři, obě děti jeden a každý rok si všichni pořizují nové modely.

Moje domácnost už připomíná blázinec. Sotva se všichni čtyři sejdeme konečně doma a já bych si chtěla popovídat, začnou všem vyzvánět mobily.

„Jé mami, promiň, to volá Nataša, musím s ní něco hrozně důležitého vyřídit,“ houkne na mě patnáctiletá Katka a už začne žvanit. O nic důležitého samozřejmě nejde.

Ani ránu bez mobilu

Tedy asi z mého pohledu, protože to, co říkal Voráček o přestávce Kyndlové, by se dalo probrat druhý den ve škole, stejně jako „ty nový hadry“, co měla na sobě „ta čúza Sýkorová“. Podobných hovorů proběhne za večer tak pět a každý trvá půl hodiny.

Syn Standa, jemuž je 18 let, má sice poněkud jiný okruh témat, nicméně s mobilem tráví stejně času jako Katka. Jeho vášeň jsou SMS, které píše samozřejmě bez háčků a čárek, což se už projevilo na jeho známkách z češtiny, neboť znaménka vynechává i v písemných pracích. Obávám se, že propadne.

Přímo odstrašující případ mobilního závisláka je můj manžel. Vlastní tři velmi sofistikované a drahé přístroje, jejichž užívání vyžaduje tak odbornou průpravu, že už k manipulaci s nimi nestačí prostinká knížečka, ale tlustá kniha formátu A3 o 65 stranách.

Hotová vysokoškolská skripta! Manžel ji bedlivě studuje a občas propadá záchvatům zuřivosti, když některé instrukci hned napoprvé neporozumí. Už se mnou vůbec nemluví, a pokud něco pronese, týká se to funkcí jeho mobilních telefonů.

„Hele, Zuzano, stačí když takhle přejedu prstem přes monitor, najede mi tam celá mapa, a když chci najít místo, kde zrovna teď jsme, zmáčknu jen tady to.“

Společenské postavení?

Stejně z toho nejsem moudrá, je mi to fuk, byla bych radši, kdybychom si šli zahrát badminton nebo zaplavat, ale tyto aktivity už patří do našeho minulého života, v němž ještě nevládly přemoudřelé mobily.

Nedávno se mi můj kamarád právník svěřil, že už musí ten svůj starý telefon, tu „ojetou briketku“, jak říká, vyměnit za nový model. Pozor ale, je výjimka mezi muži, neboť má svůj starý mobil rád, používá ho, jen když je to nutné, a může bez něj klidně žít!

„Problém je v tom,“ vysvětloval mi, „že klienti – a zločinci k nim patří taky – mají mnohem lepší modely než já, takže už začínají pochybovat o mých profesních kvalitách.“

Je to prostě hrůza, když začíná platit pravidlo Ukaž, jaký mobil máš, a já ti řeknu, kdo jsi! Kde jsou ty časy, kdy si můj manžel v posteli četl, poslouchal muziku nebo jsme si jen tak povídali.

Teď si bere do postele telefony a zkouší jejich funkce. Hudba ho ruší a já taky. Mobily nikdy nevypíná, co kdyby mu v jednu v noci zavolal nějaký zákazník.

Manželovi ho sebrat nemůžu, u dětí jsem to zkusila, když přinesly špatné známky. Jenže se zlou jsem se potázala, Katka dostala hysterický záchvat a Standa mi řekl, že si za peníze z brigády koupí nový, a ať si ten jeho klidně nechám, když se s ním naučím zacházet. Ví dobře, že to nezvládnu.

To, co jsem právě vylíčila, může asi vyznít i trochu humorně, navíc je mi jasné, že podobné situace prožívají spousty rodin. Jenže já začínám mít z mobilů vážné trauma! Vadí mi stále víc.

Někdy mám sto chutí je všechny vyhodit z okna, nebo na muže a děti kvůli nim řvát. Je mi jasné, že pokrok nezastavím, ale je to vůbec pokrok? Mám pocit, že mobily tady nejsou pro nás, ale my pro ně. Zlatá pevná linka!

Zuzana

Telefon v kapse je těžký soupeř

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 11

  • Když Zuzanu ujistím, že se v ordinacích psychologů a psychiatrů stále častěji objevují „mobilní závisláci“, jejichž vášeň se až nápadně podobá závislosti narkomanů či patologických hráčů, asi ji tím příliš neuklidním.
  • Chápal bych ji, kdyby měla sto chutí všechny ty ďábelské krabičky doma rozšlapat. Moc by si tím ale nepomohla. Bohužel by asi příliš nezabrala ani sebelépe vedená domácí „protimobilová propaganda“. Nadějnější by snad mohlo být přidělování nějakých pomyslných bonusů a odměn za každou chvíli, kdy se někdo rozhodne přístroj vypnout. Ale ani na to asi nemůže spoléhat.
  • Nakonec Zuzaně možná nezbude nic jiného než si nalézt svou společnost jakýchsi mobilových disidentů. Těch, kdo si zcela programově a rádi někdy odpustí ono neustálé pípání a zvonění. Musím však upozornit, že by to bylo s rizikem, že se tam často bude cítit lépe než doma!
  • Možná by stálo za pokus zjistit, jak by manžel a děti reagovali, pokud by si svou potřebu komunikace s nimi uspokojovala „po jejich“. Kdyby třeba večer vedle muže ulehla, vzápětí mu zavolala a začala se s ním vybavovat. A kdyby se dožadovala, aby jí i její děti svá přání sdělovaly pouze a jen po telefonu. Dokonce i ve chvíli, kdy by byly tři metry od ní. Že vám takový postup připadá absurdní? Mně také. Je tady ovšem šance, že by časem začala ta situace připadat nesmyslná i jim.
  • Tento bláznivý pokus by byl pořád nadějnější než se snažit směnit byt někam, kde není signál. I kdyby takové místečko našla, je jen otázka času, kdy se zase nějaký operátor pochlubí, jak se mu podařilo navýšit pokrytí – právě o jejich lokalitu.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky