Před pár lety jste sám sobě sliboval, že zvolníte. Moc se vám to nepovedlo, že?
Ne. Vím, že bych měl zvolnit, ale ono to nikdy nevyjde. S postupujícím věkem si začínám ujasňovat, že je to vlastně dobře, protože až budu úplně stár, budu mít času na odpočinek dost. Dokud je možnost pracovat na krásných věcech, využívám toho. A na jiných než krásných už pracovat nechci.
To je důvod, proč jste odešel z Národního divadla?
Důvodů bylo samozřejmě víc, chystal jsem se k odchodu už několik roků. Dospěl jsem do stadia, kdy jsem si uvědomil, že neustále opakuju jedno a totéž: přijdete do práce, dostanete úkol, vyrobíte, předvedete, pak čeká další úkol, provedete stejné úkony... Ta stereotypnost se mi zajídala, byl jsem z ní unavený. To se dělo poslední dvě tři sezony, předtím jsem byl vždycky dramaturgii vděčný za nádherné úkoly, těch jsem si opravdu v Národním divadle užil víc než vrchovatě. Ale říkal jsem si, že je načase změnit život, zkusit si zase něco jiného – tak, jak jsem to kdysi udělal, když jsem odešel z Provázku. Chtěl jsem zkusit novou alternativu žití.
Poprvé jste se ocitl na volné noze. Byl to pro vás krok do neznáma?
Byl, do důchodu. To je další atribut toho odchodu: uvědomil jsem si, že už ne všechno jsem schopen fyzicky zvládat. Když jsem v červnu zjistil, že mě v lednu čekají tři generálky a tři večerní představení náročných představení za sebou, protože jiná než náročná mě v Národním divadle nepotkávala, poprosil jsem o úpravu programu s odůvodněním, že to nezvládnu. Bylo mi řečeno: To se musí, protože jsou tam předplatní skupiny. To „musí“ byl taky jeden z důvodů, přišla definitivní tečka. K ní se připojila pak ještě jedna: politické vekslování s tehdy nově zvoleným ředitelem divadla.
Nelitujete?
Ne. Dlouhá léta mi v Národním divadle bylo dobře, mohl jsem spolupracovat se spoustou vynikajících herců, hráli jsme krásné hry, Národní a Stavovské divadlo jsou krásné budovy, hraje se v nich nádherně, pracuje tam spousta příjemných lidí od garderobiérek po maskéry, se všemi jsem měl dobrý vztah – aspoň si to myslím. Bylo mi tam moc fajn. Po téhle stránce je mi odchodu líto, ale jsem šťastný, že se tam mohu vracet, dál hraju ve Sluhovi dvou pánů a Našich furiantech. Otázka je, jak dlouho to bude trvat.
Před pár lety jste znovu začal hrát v Divadle Husa na provázku. Je to pro vás návrat do stejné řeky?
Návrat to je, do stejné řeky ne, protože už teče úplně jinak a jiným korytem. V Procházkově síni Domu umění, kde jsme hráli my, už divadelní sál není, teď se hraje v divadle, které bylo postaveno v roce, kdy jsem z Brna odcházel. Hrajeme Amadea, krásnou hru, moc pěkně zrežírovanou Vladimírem Morávkem. Mám radost, že v ní hrajeme se synem.
Dokážete na jevišti odlišit tátu od kolegy?
Já to vůbec nemíchám. Martinovi jsem se do hraní nepletl. Když jsem viděl, jak zodpovědně k práci přistupuje, nebylo to potřeba.
Neošíval jste se nad nabídkou hrát se synem?
Nebyla to klasická nabídka. Na Národní třídě jsem potkal Vladimíra Morávka, zničeného, protože nové vedení Vinohrad mu zrušilo inscenování chystaného Amadea. Tak jsem se ho zeptal, proč ho neudělá na Provázku. Odpověděl: „A víš, že jo?“ Za nějaký čas jsme se potkali znovu a říkal, že si to nechal projít hlavou a že Amadea by měl hrát Martin. Zeptal jsem se, kdo bude hrát Salieriho. „No ty.“ Zarazil jsem se, ale ne proto, že mám hrát se synem, ale že mám plný diář na rok dopředu. Nakonec jsme to promysleli a kývl jsem, protože příležitost zahrát si s Martinem, a ještě na Provázku, možná už nikdy mít nebudu. Udělal jsem dobře, protože ta hra dobře dopadla.
Jak vás kolegové herci přijali?
Zpočátku si asi říkali: „Co tady chce? Proč sem jde? Z Národního odešel, tak asi odložené zboží přišlo na překladiště...“ Hned na první čtené zkoušce pochopili, že to myslím vážně, protože jsem už uměl text. Trošku je to zarazilo, tak do tří dnů uměli text taky. Morávek vtipkoval, že my to umíme, on má představení v hlavě srovnané, takže za týden může být premiéra. Došlo ke krásnému zkoušení, všichni jsme se skamarádili, jedu tam vždycky rád. Po představení se všichni sejdeme v klubu, povídáme si o té inscenaci, bavíme se, smějeme se. To mi v Národním v posledních letech chybělo.
Kdysi to bývalo, všichni jsme taky sedávali v klubu, pánové Kemr, Hrušínský, Lukavský, Vinklář, Švehlík, Macháček, Němec… Říkali jsme si názory na kus, který jsme právě dohráli, někdo se opil, někdo někomu vynadal, někdo někoho pochválil, bylo to krásné. Dneska klub ve Stavovském divadle není a nikdo už nemá zájem se po představení potkat, všichni se sbalí a utíkají pryč. Na Provázku je po každém představení nádherná atmosféra.
Vaším nejnovějším projektem je Doktor Martin. Netajíte se tím, že seriály moc nemusíte, proč jste na tuhle nabídku kývl?
Protože od počátku to bylo zajímavé. V kavárně mé ženy, Platýzu, jsem seděl na zahrádce, dával si kávičku a přišel mladý pán. Představil se jako producent Vratislav Šlajer a řekl mi, že má možnost koupit práva k vynikajícímu britskému seriálu a že pokud nebudu hrát hlavní roli, ta práva nekoupí. Znělo to jako báchorka, kterou už za ta léta znám: režiséři a producenti mi často tvrdili, že beze mě projekt nevznikne, a když jsem odmítl, obsadili někoho jiného. To jsem panu Šlajerovi řekl, on na té své podmínce trval. Tak jsem si přečetl první tři díly a zjistil jsem, že to dělat prostě musím, protože je to krásná výzva. Příběh se mi líbil a věřil jsem, že diváci ho budou milovat. To se potvrdilo obrovskou sledovaností. Proto jsme natočili druhou řadu.
K roli jste neměl výhrady? Titulní hrdina je tvrdý, neempatický…
Ta postava je tak koncipovaná, její chování má vždycky opodstatnění. Divák vidí, že doktor je nějakou situací vytočen, ale člověk, se kterým jedná, to neví… Myslím, že všichni rychle pochopili, že lékař je to velmi schopný a má zlaté srdce, nicméně to neumí prodat. Takových lidí přece existuje spousta. Já mám děs z lidí, kteří se tváří příjemně, a pak zjistím, že jsou to pokrytci.
Co vám teď říkají diváci, když se svým zábavným pořadem objíždíte republiku?
Tu a tam zaslechnu: „Vy, takový laskavý člověk, hrajete takového bručouna?“ To si uvědomím, že mnozí mě chtějí vidět hlavně jako zábavného strejdu, který vypráví příběhy, nepřijímají, že jsem herec, který ztvárňuje různé postavy. Laskavá tvář je jen jedním mým výrazovým rejstříkem, druhým extrémem jsou třeba krutí darebáci. Hraju-li takovou roli, posbírám ze života všechny možné zážitky s darebáky a použiju je. Tak, jako jsem kvůli figurám důstojníků sbíral zážitky kamarádů, kteří na rozdíl ode mě byli na vojně.
Je druhá řada Doktora Martina něčím jiná?
V principu se nemůže lišit, musí rozvíjet tu první, příběh doktora a lidí kolem něj. Základní sestavu hlavních figur v jednotlivých dílech rozšíří nové postavy. A přibudou velké zvraty – to mě až překvapilo, když jsem scénáře četl. Je to pro mě výhoda, že si můžu přečíst všechny díly – kdy se to hercům v jiných seriálech stane? Je běžné, že se dopisují ze dne na den. Při čtení jsem byl napjatý jako u detektivky, přistihl jsem se, že otáčím stránky jednu za druhou, abych se dozvěděl, co bude následovat. Litoval jsem, že konec je opět otevřený, že nevím, jak je to dál. V Británii má totiž seriál tři řady.
A u nás?
To je momentálně téma diskusí s producentem. Nejsem příznivcem dlouhých seriálů, a už to, že budeme mít 32 dílů, bohatě stačí. Ale dozvíme se tam tolik věcí, že je lákavé točit ještě třetí řadu. Je to otázka fyzických a psychických sil.
Když vás řada diváků má nejraději jako vypravěče, neuvažujete po čase o televizním pořadu?
Určitě ne. Jednak na to nemám čas, a pak mám pocit, že to stačilo. Vždy, jakmile k tomuto pocitu dospěju, končím: Národní divadlo 23 let – stačilo, Provázek 20 let – stačilo, Na kus řeči 25 dílů – stačilo, Trumfy 15 dílů – stačilo. Jakmile dojdu do stadia, kdy se pořad stane nejsledovanějším, nejžádanějším, a tím pádem nejsnazším, je to pro mě konečná. Navíc jsem se už téměř ze všeho „vyvykládal“: vyprávěl jsem stovky příběhů, historek, vzpomínek, zážitků… Opakovat donekonečna totéž nemá smysl. Diváci stejně můžou mít pocit, že to tak je pořád, díky reprízám. Ponechal jsem si představení, se kterým jezdím po České republice a Slovensku, protože mě baví vidět plný sál lidí, kteří se baví a na konci vstanou, tleskají a děkují za to, že se odreagovali po práci. Ale dělat to v televizi už nechci.
Někdo se příchodu stáří bojí, jiný se těší, že už nebude muset nikomu nic dokazovat.
Já svůj věk pořád nepovažuju za stáří. Možná je to bláznivost. Když jsem byl mladý, osmašedesátník mi připadal jako stařík. Dnešní mladí to tak asi mají taky. S vrstevníky si říkáme kluci – což je hrozné v souvislosti s tím, jak mají kluci vypadat, ale když si vybavím svého dědečka a obě babičky, přijde mi, že život ukrajujeme krásnějším způsobem než šedesátníci dřív. Věk mě omezuje, ale ne tak, abych si toho stačil všímat. Mám spoustu práce, pořád se cítím naplněný.
O Sluhovi dvou pánů „Chcete ho ještě hrát? Baví vás?
Tyhle dvě otázky mi položil nový šéf činohry Daniel Špinar. Na obě jsem odpověděl, že ano. Teď záleží na mé levé nožce, jak se zachová.“
O roli dědečka
„Dědeček ještě nejsem. Nevím, jestli mě, až se narodí vnoučata, nakopne ten pocit, že jsem dědeček, energií, nebo mě naopak srazí. Říkal jsem klukům, že mají ještě na děti čas a já na vnoučata taky. Zatím se toho drží.“
Miroslav donutil s manželkou a syny.
TAK ŠEL ČAS
1951 Narodil se v Třebíči, vyrostl ve Znojmě a v Brně.
1973 Absolvoval herectví na JAMU, nastoupil do Divadla Husa na provázku, v němž hostoval už za studií.
1977 Oženil se. S manželkou Zuzanou má syny Tomáše (35) a Martina (24).
1978 Premiéru měla filmová verze „provázkového“ představení Balada pro banditu, v němž ztvárnil titulní roli.
1990 nastoupil do angažmá v pražském Národním divadle, začal dostávat velké příležitosti před kamerou (Tankový prapor, Černí baroni, Dědictví aneb Kurvahošigutntag, Fany, Lea).
1999 Získal Českého lva za film Pasti, pasti, pastičky, natočil kultovní Pelíšky.
2013 Odešel z Národního divadla, nadále hostuje v představeních Sluha dvou pánů a Naši furianti.
2015 Natočil titulní roli seriálu Doktor Martin a part šéfa kriminálky v seriálu Labyrint.
