Máma se jí zastávala

Nenechala jsem si to pro sebe, protože jsem o ni měla strach, a řekla to doma. Protože sestra je mírně mentálně retardovaná (ale není to na ní vůbec vidět), máma se jí zastávala.

„Vždyť Zdenička vůbec neví, že jde o něco špatného. Má chlapce ráda, a tak je chce potěšit. Za všechno můžou oni, využívají chudáka holku, která to nemá v hlavě úplně v pořádku. Já už se ale postarám, aby se jí v budoucnu ani nedotkli!“

Kolik dětí ještě porodí?

A tak jsme s manželem přišli ke dvěma dětem, které porodila moje sestra. Na vlastní čekáme marně. Možná proto, že už několik let vůbec nejsem v pohodě. Bojím se, že Zdena opět otěhotní.

A pak zase a zase. Pořád bude rodit děti a nikdo jí v tom nezabrání, protože na to není žádný zákon. I kdyby děti byly postižené, což naštěstí nejsou.

Chci pryč, ale nemůžu!

Možná by bylo nejlepší, kdybychom se odstěhovali, postavili si něco vlastního a zbavili se tak břemene - mé sestry Zdeny. Jenže o něčem takovém nechce slyšet matka. Jakmile s tou myšlenkou přijdu, rozpláče se.

„To mi přece nemůžeš udělat, Miládko, copak tu můžu zůstat sama s malou Aničkou a se Zdenou, vždyť ona je fakt blázen. Mám cukrovku a jsem slabá na srdce, to by byla moje smrt.“ Mámina slova znám už nazpaměť. Cožpak nám není pomoci?

Milada

PhDr. Petr Šmolka říká:

  • Pokud je Zdena přesvědčená, že „rodí Mesiáše“, je poněkud sporné, zda jde u ní jen o mírnou retardaci. Kontrolní psychiatrické posouzení by bylo na místě.
  • Je opravdu jen otázka času, kdy se povážlivě naruší nejen vztahy mezi Miladou a jejím manželem, ale i mezi nimi a matkou. Jiřík s Aničkou napětím v rodině přijdou o potřebný pocit bezpečí. A mezitím stačí čiperná a „vysmátá“ Zdena třeba porodit další caparty.
  • První krok spočívá ve zcela jasné deklaraci, že se o případné další potomky odmítají postarat a že se od Zdeny odstěhují. Pro stejný postoj by se Milada měla pokusit získat i matku. Včetně konstatování, že v opačném případě všichni odcházejí a stěhují se do vlastního.