Tradiční mikulášské obchůzky
Mikulášské maškary obcházely domácnosti už ve středověku, ale moc se těm dnešním nepodobali. Nejstarší zápisky pocházejí z českých zemích ze 14. století. Tradice lidových obyčejů je velmi silná a ohlasy dávných pestrých průvodů rozpustilých masek se objevily ještě v 19. století.
Například v okolí Litomyšle se hlučný mikulášský průvod skládal z mládenců v husarských uniformách se šavlemi a myslivců s puškami, mouřeníni a Turci s turbany a mačetami. V průvodu šel i biskup s berlou a andílky a nechyběl ani jezdec na koni, sedlák se selkou, kominík, smrtka či laufři (později masopustní mluvčí maskovaného průvodu). Zvláštními maskami byli hajduci, kteří chránili sv. Mikuláše a klapačka (mladík v houni sedící na tyči zakončené dřevěnou hlavou a velkými čelistmi, které při zatáhnutí provázku hlučně klapaly). Kdyby v čele průvodu nebyl biskup s berlou, vypadal by průvod spíše masopustní, než mikulášský. Po odříkání proslovů se masky nahrnuly dovnitř stavení a Mikuláš měl proslov k hospodáři, radil mu jak vychovávat děti. Potom dostaly děti sušené ovoce a cukroví a hospodář odměnil maškary pár drobnými.
Podobné průvody se objevovaly i na dalších místech. Tradiční mikulášské průvody jsou doloženy ze středních a východních Čech. V 18. a 19. století chodil Mikuláš většinou s čerty a anděly za občasného doprovodu jiných masek jako smrtka, laufr, koza nebo kněz. V některých místech chodilo více Mikulášů najednou, na Valašsku bylo možné zase potkat celou skupinku čertů.
V některých místech na Moravě bylo možné potkat ženy Mikulášky, oděné do bílých šatů. V této družině se potom už obvykle nevyskytoval anděl, neboť ho Mikulášky nahrazovaly. Takové masky se velmi podobaly maskám Barborek, takže mají s nimi pravděpodobně společný původ. Někde se koncem 19. století objevovala maska Brůna, ale více je známá z masopustních průvodů. Měla představovat bílého koně.
Nadílka
Na mikulášskou nadílku se těšily vždy hlavně děti, které se před čertem v huňatém kožichu často třásly strachem a některé jen s obtížemi ze sebe dostaly pár hlásek modlitby. Zlobivé děti čert odnášel v pytli. Děti dostaly od maškar většinou nějakou drobnost a pořádnou nadílku obdržely až od rodičů či kmotry.
Dárky dostávají děti i dnes. Tradičně to jsou sladkosti, ovoce, ořechy, a pokud zlobily, tak dostaly uhlí nebo staré brambory. Nadílku jim rodiče dávali do misek, ošatek či punčoch. Proti minulosti došlo k určitým změnám, místo modlitby děti přednesou báseň nebo zazpívají písničku. Maskování Mikuláši chodívají jen do rodin, které je o tuto tradici požádaly nebo přímo objednaly. U předání nadílky je Mikuláš chválí nebo naopak napomíná, podle toho, jak se předem s rodiči domluvil.
Figurky z ovoce, ozdoby z jablek, perníčky či mikulášské pečivo
Mezi nejdůležitější dětská přání patřily vždy hračky. Většinou to byly prosté figurky nebo zvířátka ze dřeva či nepálené hlíny jednoduchý tvarů a zdobené malbou, peříčky, slámou nebo pozlátkem. Výrobou takových hraček prosluly Klatovy, ale podobné figurky byly na mikulášských trzích téměř všude.
Mezi typické dárky, které děti v nadílce dostávaly, byly hračky z ovoce a sušených plodů. Základem bylo jablko doplněné o větvičky, zdobené rozinkami, ořechy a podle jejich tvaru se jim říkalo svět, ježek či třesolka (jablko, do něhož bylo místo stopky zaražené stéblo slámy). Nejznámější hračkou z ovoce byl patrně čert ze sušených švestek. Pro děti se upekl i koláč nazývaný vrkoč. Základ vrkoče byl z těsta, do něhož byly zabodnuty dřevěné špejle. Ty se na horních koncích spojily a napíchlo se do nich jablko. Do jablka se napíchly další špejle, které se ozdobily pamlsky, celé to připomínalo malý řetízkový kolotoč.
Mikulášské pečivo se zhotovovalo z různých druhů těsta ve tvaru mikulášských postaviček, ale také ve tvarech různých zvířátek, figurek či pletenců. Mikulášské trhy nabízely spoustu dalších tvarů pečených dobrot, které si děti odnášely domů nebo je dostaly v mikulášské nadílce. Perníky vypadaly také jinak, než dnes. Byly z jiného těsta a před upečením se vtlačovaly do dřevěných forem. Základem pro jejich výrobu bylo medové těsto ochucené pepřem – tak vznikl staročeský název perník.
