Určitě se vám nejednou stalo, že se vám opakovaně rozvázala tkanička u boty. Důvodem nemusí být zrovna vaše nešikovnost nebo špatná technika vázání tkaničky. Výzkumu tohoto problému se chopil americký profesor mechaniky Oliver O’Reilly z University of California v Berkeley. Když O’Reilly učil svou dceru zavazovat tkaničky u bot, zamyslel se na tím, co způsobí samovolné uvolnění uzlu. Odpověď nikde nenašel, proto se této problematice začal experimentálně věnovat. Zjistil, že kombinace sil, které působí na uzel tkaničky, způsobí její uvolnění.

O’Reilly se nejprve domníval, že k uvolnění tkaničky dojde až po delší době chůze. Opak byl však pravdou. Při pokusu zjistil, že se tkaničky uvolnily již během několika prvních kroků. Ale proč? K získání odpovědi provedl sérii několika dalších experimentů. Na jazyk boty umístil akcelerometr, aby zjistil, jaká síla působí na uzel tkaničky. Vyhodnocením dat z akcelerometru zjistil, že při dopadu nohy na podložku dochází k setrvačnému zrychlení, které je přibližně rovno 7g, což je asi tolik jako při návratu kosmické lodi do zemské atmosféry. Tajemné „g“ označuje tíhové zrychlení, což je zrychlení, se kterým začne padat upuštěný předmět, než jej začne brzdit odpor vzduchu. Jeho hodnota je přibližně g = 9,81 m/s2.

Další experimenty potvrdily, že pouhé dupání nohou, ani kývání ze strany na stranu nestačí k tomu, aby se uzel uvolnil. K uvolnění tkaničky je zapotřebí vzájemný účinek obou sil, opakované nárazy tkaničku uvolňovaly, zatímco změna směru tkaničku přitahovala.

To, zda uzel na tkaničce vydrží, záleží nejen na materiálu, ze kterého je tkanička vyrobena, ale také na technice uvázání uzlu. Klasickým typem uzlu je trojlístek v různých modifikacích. Z výzkumu vzešla daleko důležitější myšlenka, než pouhá problematika rozvazování tkaniček u bot, i když by nikdo nerad díky uvolněné tkaničce skončil na zemi. Nosnou myšlenkou je, jak vytvořit například lepší techniku chirurgického šití, jak skloubit materiál a sílu vlákna s technikou stehu, který bude dostatečně pevný, ale zároveň aby nenarušil podkožní vrstvy. O’Reillyho výsledky mohou podat odpověď také na to, proč se hlubokomořské optické kabely do sebe často zamotají a rozbijí.