Foto: ISIFA

Maminka byla laskavá a milující bytost. Dokud táta žil, bývala taky veselá a optimistická.

Musím ale přiznat, že už tenkrát celý její svět byla rodina a poté, co jsme odešly z domova, to byl náš otec.

Maminka nikdy neměla žádné koníčky ani kamarádky. Chodili s tátou na výlety a na houby, jejich společný zájem byly zahrada a malý domek.

Po tátově smrti máma domek prodala a koupila si malý byt ve městě, aby k nám měla blízko. Považovali jsme to za výborný nápad, můžeme se navštěvovat a bude se moci víc věnovat vnoučatům.

Ale vše dopadlo úplně jinak: maminka nám je nablízku až moc. Nikomu z nás by to nevadilo, máme ji rádi, nebýt ovšem toho, že se z ní stal pesimista a prorok špatných zpráv. Navíc se začala hrozně litovat a přímo si lebedí ve stesku po manželovi. Sotva k nám přijde, začnou litanie.

„Kdyby tady byl tatínek, to by byl jiný život. Jsem tak osamělá! A vy na mě nemáte vůbec čas, pořád jen práce a práce, ani vzpomínat na něj už se mnou nechcete a na hřbitov vás dostanu jen o Dušičkách!“

Mysleli jsme si, že ji ty stesky časem pustí, ale nic takového se nestalo. Spíš bych řekla, že se to zhoršuje.

V bytě udělala tatínkovi takový oltáříček s fotkou a svíčkami a chce po nás, abychom si ho vyrobili taky. Prý už k němu nemáme úctu.

Samozřejmě je to nesmysl, mamince to však nikdo nevymluví. Chtěli jsme ji vzít do kina nebo do divadla, jenže měla vždycky nějakou výmluvu, aby s námi nikam nemusela. Nebo aby nám mohla vyčítat, že se jí dostatečně nevěnujeme? Už se v tom sama nevyznám.

Kromě stesku po tátovi si maminka našla dalšího koníčka - naše manželství. „Nezdá se ti, že se Zdenčin muž chová nějak divně? Je takový odtažitý. A posledně na ni křičel. Když jsem mu domlouvala, řekl mi, ať si hledím svého. Málem mě vyhodil z bytu!“

Marně jsem mámě vysvětlovala, že sestra nemá manželství v krizi, ale že jejímu muži možná vadí, že je tam v poslední době pečená vařená. A navíc jim do všeho mluví, i do výchovy dětí, což by tedy neměla.

Vše, co děláme, je špatně

Jenže máma se rozplakala, že to myslí dobře, že ji nikdo nechápe a že jsme všichni sobci.

Sestra měla na čas klid, maminka byla uražená. Takže se víc soustředila na mou rodinu. A už to jelo: všechno, co děláme, je špatně.

„Neměla bys nechat chodit Katku takhle oblíkanou. Vždyť vypadá jako strašidlo. Ty roztrhané džíny jsem jí zašila, aby nám nedělala ostudu,“ prohlásila třeba a mě málem ranila mrtvice, když mi ukázala pečlivě zalátané značkové džíny.

„Mami, cos to provedla, prosím tě, vždyť tohle se teď nosí! Jestli nám chceš pomoct, tak třeba vyžehli utěrky nebo slož vyprané ručníky, ale na oblečení nám probůh už nesahej!“

A zase byl oheň na střeše. Opět se rozplakala, že už není k ničemu, na co sáhne, to zkazí, měla by umřít a proč si ji tatínek nevezme k sobě. Že už o ni nestojíme, jen nám všem překáží atd.

Bylo úplně zbytečné jí cokoli vymlouvat, pořád mlela svou. Nakonec se urazila i na mě. Teď se věci mají tak, že maminka pomlouvá mě Zdence a mně si zase stěžuje na Zdenku.

Hubuje na nevycválaná vnoučata, která přece bývala tak roztomilá. A je to naše vina, že jsme je tak vychovali. Už nám s ničím nepomáhá, prý aby zase něco nezkazila. Jenom hořekuje a krmí nás příšernými vizemi.

Hlavně ty děti rostou pro kriminál! Vím, že je maminka nešťastná, a ráda bych jí pomohla. Vůbec mě ale nenapadá jak.

Aneta

„Obětavá vyvolávačka lítosti“ manipuluje

Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

  • „Obětavá matka“ s životním krédem Vše pro rodinu může být skutečně velký problém. Kde může, tam nabídne pomoc a radu (především tu nevyžádanou!). Její pozice v rodinném systému bývá zpravidla pevnější, než by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť tak hodné a obětavé ženské přece není možné nic odmítnout, abychom ji neranili a sami se pak necítili jako nevděční barbaři. Zkrátka jde o mocnou formu manipulace, účinnější než přímý útok.
  • A což teprve, když taková „obětavá matka“ zmutuje ve „vyvolávačku lítosti“! Objektivně se cítí bídně, na rozdíl od jiných si však ve skutečnosti nepřeje, aby jí bylo lépe. Už proto, že by tím přišla o moc nad ostatními. Zatímco satorii bychom odkázali do patřičných mezí, okolo obětavých matek“ a „vyvolávaček lítosti“ chodíme po špičkách a trápíme se s nimi. Přitom Aneta i její sestra jsou opravdu poslední, kdo by mohl matce přímo pomoci!
  • Jejich situace ale není neřešitelná. Pravděpodobně se však nevyhnou určité konfrontaci. Můžou sice maminku ujišťovat, že ji mají rády, zároveň by jí ale měly jasně stanovit hranice a meze, za něž by neměla jít. Jejich manželství a vůbec životy jsou jen jejich, do nich jim nemůže zasahovat. Pokud chce od nich pomoc, ať si o ni řekne; totéž budou dělat ony. Můžou připustit, že třeba dělají něco špatně a že se navzájem nedokážou vždy správně pochopit. O tom si ale můžou v klidu popovídat a hledat řešení, nebo by jim také mohl pomoci nestrannou radou někdo třetí.