Matka tajila identitu mého pravého otce. Našla jsem ho a nestačila se divit!

Otec s dcerou

Máma a táta je základní kámen každé rodiny a dítě se na ně celé dětství upíná. Když po letech vypluje na povrch pravda, která nemá s minulostí, které jste věřili, nic společného, rodinná pohoda se začne hroutit.

Táta je doma!

Na dětství mám jen kusé vzpomínky, část jsem ho prožila pouze s matkou. Když se u nás jednou objevil cizí muž, máma se mu pověsila kolem ramen a řekla, že se táta konečně vrátil z vojenské služby. Jako dítě mě ani v nejmenším nenapadlo o jejich slovech pochybovat. Jednou jsme jako rodina ještě za minulého režimu vyjeli do Jugoslávie, ale jinak jsem prázdniny trávila u babičky s dědou a moji rodiče jezdili po Evropě sami. Navštívili Francii, Švýcarsko i slunnou Itálii. Nebrali mě s sebou, ale za to mě zásobovali hezkými suvenýry ze svých cest. Když zemřela babička a zanedlouho po ní i děda, velmi mě to zasáhlo. Byla jsem dospělá a po maturitě vstupovala do života, ale ztratila jsem lidi, kteří mi byli v životě nejbližší.

Rodina

O pár let později jsem se vdala a založila rodinu. V době, kdy se lámala československá historie, jsem zrovna odolávala kontrakcím a rodila třetí dítě. Jako by moje vlastní rodina zlepšila vztahy s rodiči. Máma nás navštěvovala téměř každý den a s dětmi mi hodně pomáhala. Byla jako pohádková Ovčí babička. I táta se snažil, vyrážel s nimi na výlety, bral je na ryby a do lesa. Byly to nejkrásnější roky mého života.

Další pokus

Těsně před mým čtyřicátými narozeninami přišel šok. Táta při svých toulkách dostal infarkt a poblíž nebyl nikdo, kdo by mu zavolal pomoc. Jako by rodinná pohoda byla katalyzátorem pro neštěstí. Už mi zbývala jen máma. Podvědomě jsem se na ni upnula a hýčkala ji ze všech sil. Jako by den tátova pohřbu byl tím, kdy smrt ještě více stmelí rodinu. Chodily jsme spolu na nákupy, vysedávaly jsme po kavárnách, pravidelně jsme jezdily do lázní a k moři. Byla to paráda. I přes všechnu opětovně nabytou pohodu mě trápilo, že je stále sama. Občas jsem jen tak nadhodila, jestli už není čas překonat tátův odchod a trávit čas s mužem a sobě rovným. Zřejmě mě vzala za slovo a po pár měsících se po jejím boku začal objevovat muž. Nebyl zlý nebo nepřející, ale jen pozoroval a mlčel.

Všechno je jinak

Viděla jsem, že je s ním máma šťastná. Víc jsem ke své spokojenosti nepotřebovala. Čas utíkal jako voda, děti se pomalu osamostatňovaly a mámino zdraví začalo chátrat. Po sedmdesátých narozeninách jako by ji opustil všechen šarm a elán a téměř ze dne na den se z ní stala sešlá babička. Po dlouhých měsícíh bolestí a nepříjemných vyšetření přistála na stole zdrcující diagnóza. Rozežírala ji rakovina a nebylo možné to zastavit. V její poslední chvíle jsem u postele probděla dny i noci, vzpomínaly jsme na život. Mezi řečí sáhla do šuplíku a podala mi složku s papíry, dopisy a přáníčky. "Všechno je trochu jinak. Netruchli pro svýho tátu. Nemusíš oplakávat ani mě, jestli jsem se ti teď nadobro zhnusila." Pár minut na to vydechla naposledy.

Vím, kdo jsi!

Celý svůj život jsem jí věřila, cizího muže jsem přijala za svého tátu a chodila mu na hrob pravidelně měnit kytky a oplakávat jeho odchod. Manžel mě od hledání pravého otce zrazoval, ale nedalo mi to. Po dlouhých týdnech sondování, obíhání úřadů a mámení matričních záznamů jsem stála před domem, kde by měl žít můj pravý otec. Zazvonila jsem a chtěla utéct. K brance přišel životem ošlehaný, ale stále vitální muž. "Dobrý den, asi nevíte, kdo jsem. Ale vyhledala jsem vás, protože .. ." Přerušil mě. "Já vím, kdo jsi. Poznávám ty oči, znám i tvoje děti." Nevěřila jsem vlastním uším a snažila se z toho děsivého snu probudit.

Našla jsem svatý grál

Sedli jsme si na dvorek a dlouhé hodiny si povídali. Celý život mu moje matka posílala fotky, on mě zase přání k narozeninám a drobné dárky k Vánocům. Věděl o mém životě, mé práci, manželovi i dětech. Byl to usměvavý a racionální muž. Nechápala jsem, proč nikdy nepřijel, proč s mámou nežil. Odpověď mě rozplakala. "Měli jsme se brát, byla těhotná. Ale zanedbaná cukrovka mi vzala nohu a tvoje máma řekla, že "s pajdou" se nikde ukazovat nebude. Bolelo to, ale nedokázal jsem ji nenávidět. Odjel jsem a žil pro těch pár fotek." Jeho příběhy mě nepřestávaly fascinovat. Pravidelně se navštěvujeme a na chvilku nás opět zachvátilo štěstí. Vlil do mého srdce tolik dobra, že když se jdu na hřbitov pozdravit s rodiči, necítím zášť.

Všechno mohlo být jinak, mami!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek