Martina: Po dvou letech na úřadu práce mám konečně práci a manžel se mě štítí!

Manžel mě nepodporuje
Manžel mě nepodporuje

Každý sní o dokonalé práci. Ale málokdo se jí dočká. Jednou je vadou na kráse despotický šéf, jindy mizerný plat a jízlivý kolektiv. Co dělat, když je vám v práci fajn, ale okolí to neschvaluje a ponižuje vás?

Důvěra a podpora patří mezi základní kameny šťastného vztahu. Co dělat, když se vytrácí, najdete v galerii!

Dvojité štěstí

Před osmi lety jsme s manželem sdíleli ohromnou radost. Konečně jsem otěhotněla a vytoužené dítě bylo na cestě. Neustále mi hladil bříško, nakupovali jsme plenky do zásoby a hledali tu nejlepší porodnici. S nižším příjmem jsem počítala, ale jako účetní jsem nevydělávala závratné sumy ani předtím. Zase takový rozdíl na nás nečekal. Lékaři mi druhé těhotenství nedoporučovali, a tak jsem si rodičovský příspěvek rozložila místo čtyř let jen na tři roky, aby mi musel zaměstnavatel držet pracovní místo. Co čert nechtěl a my skutečně neplánovali, půl roku před nástupem do práce jsem pojala podezření na další šťastné očekávání. Jak jsem tušila, stalo se. Bereme v životě to, co přichází, a tak jsme myšlenku ukončení těhotenství ani "nepustily ke slovu" a detailně si propočítali, je-li pro nás a příjmy, které budou ještě tenčí, druhé dítě finančně únosné. Bylo.

Krutá realita

Další tři roky doma mě obohatily na duši a daly mi ten nejkrásnější čas s dětmi. Bohužel značně omezily mou schopnost rozhledu a sebereflexe, uštědřily hrubou ránu mému sebevědomí a vysoké školy vyprodukovaly stovky po práci lačných absolventek, které se nebály ukázat ostré lokty, neměly u nohy dvě děti a do života se vrhaly po hlavě. Moje situace nevypadala příznivě. Bývalý zaměstnavatel mi zabouchl dveře před nosem. Neztrácela jsem naději a dočasně se nahlásila na úřad práce. Zajistila jsem si tak alespoň minimální příjem, který pokryl základní potřeby dětí. Nabízeli mi kurz účetnictví, ale se svou praxí by mi byl k ničemu. Ostatní nabídky mě nezaujaly a v našem regionu bych pro takový obor jen těžko sháněla uplatnění. Měsíce ubíhaly, podpora v nezaměstnanosti byla čím dál nižší a úřednice na mě koukaly skrz prsty. I atmosféra na domácí půdě začínala houstnout. Při procházkách s dětmi jsem rozvážela letáky, abych částečně zacelila díru v rozpočtu. Pro dvojnásobnou mámu je hledání práce horší než pekelná zkouška!

Pro mě stvořená

Po dvou ubíjejích letech jsem roboticky odpovídala na téměř všechny dostupné nabídky práce a nedbala jsem požadavků ani potřebné kvalifikace. "Třeba to vyjde, musíš občas vsadit na osobní kouzlo, náhoda je blbec," utěšovala jsem se. Zrovna jsem nechala děti ve školce a vycházela na svižnou procházku s letáky, když mi zazvonil telefon: "Dobrý den, zaujal nás Váš životopis, mohla byste se do konce týdne stavit?" Nevěřila jsem vlastním uším, mlčky přikyvovala a nenápadně poskakovala radostí. Pohovor probíhal jako po másle, splňovala jsem všechny požadavky a prošla jsem zevrubným testem, který si pro mě připravili. S přímou nadřízenou jsem si padla do oka, plat byl více než velkorysý, občasným absencím kvůli dětem se nebránili. Do tří dnů jsem podepisovala pracovní smlouvu.

Jsi v tom sama!

"Ty děláš v pohřebním ústavu? Tak to je síla. Ne že bych si užíval to živoření, protože jsi neměla práci, ale tohle je snad už přes čáru, ne?" Karel se nad mým úspěchem ošklíbal a sypal z rukávu trapné poznámky, máme-li povolený smích na pracovišti nebo jestli máme před odchodem z práce povinnou dekontaminační sprchu, abychom ze sebe spláchli mrtvolný smrad. Je to už půl roku a pořád mám na talíři, jak směšná a odpuzující moje práce je. Mě ale baví, nevnímám prostředí. A mrzí mě, že mě poučuje člověk, který je závislý na tom, kolik lidí a firem uargumentuje do bezvědomí, aby si přihrál k platu provize!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky