Našla jsem jí krásné místo

To ale není jen tak - měla vážné zdravotní problémy. Dvě malé mrtvičky, časté motolice a někdy byla dezorientovaná. Hlavně kvůli tomu chtěla do penzionu. „Já už takhle dál nemůžu, Martičko, mám strach, že jednou upadnu a už se nezvednu, umřu tady doma jako pes, podívej se po nějakém pěkném penzionu pro seniory. Penzi mám slušnou, našetřeno taky, najdi něco šikovného, abys to ke mně neměla daleko.“

Hledala jsem, hledala a nakonec našla velmi hezký, i když nijak levný penzion pro seniory s kompletní péčí. Každý tu má pro sebe prostornou garsonku s kuchyňským koutem a vlastní koupelnou. Bonusem je balkonek, vyhlídka do zahrady a zastávka tramvaje sotva 50 metrů. Jely jsme se tam s mámou podívat a byla nadšená. Pečovatelky příjemné, prostředí čisté, moderně zařízené, útulná jídelna. A pokoj? „Jedna báseň,“ jásala máma. „Můžu si sem vzít všechen nábytek, no, to je báječné! A ten můj byt zatím pronajmi, Martičko, aspoň z toho budou nějaké peníze.“

Po měsíci si začala stěžovat

Mámu jsme přestěhovali, nakoupila jsem jí na balkon spoustu kytek, vždycky toužila po balkonku s kytkami, rozestavěli jsme nábytek - všechno vypadalo naprosto ideálně. Podařilo se nám i pronajmout mámin byt, peníze z nájmu pokryly část výdajů za penzion, takže našetřené korunky si maminka mohla nechat jako kapesné.

Uplynul měsíc a začaly problémy. „Jsou tu samé protivné báby, nemám si s kým popovídat. A pečovatelky jsou nepříjemné, ani se neusmějí, studené psí čumáky!“ Šla jsem si opatrně promluvit s pečovatelkami, ale nestačila jsem se divit. „Vy tady mamince nenecháváte žádné peníze na drobné nákupy, posledně neměla v ledničce ani máslo.“ Koukala jsem jako blázen, vždyť jsem mámě vybrala z účtu deset tisíc, dala jí je do ruky a počkala, až si je uloží do zásuvky. Hned jsme tam s pečovatelkou šly - a jistěže tam peníze byly. „No, tak jsem zapomněla, no, jsem už stará ženská a mám na to nárok,“ přešla máma hned do útoku. Domluvila jsem s pečovatelkou, že měsíční kapesné budu nechávat u ní (samozřejmě proti podpisu) a ona je bude mámě přidělovat (samozřejmě proti podpisu).

Obviňovala sestry

Nějakou dobu to fungovalo, pak ale máma přišla s tím, že jí pečovatelka peníze nedává. „Nechává si je pro sebe, mrcha.“ Šla jsem to okamžitě náležitě diplomaticky řešit - a na všech papírech byly máminy podpisy, že bankovky převzala. „Nic jsem nepodepisovala! Musela to zfalšovat,“ obvinila chudáka pečovatelku. Ale byly to její podpisy, to poznám. Omluvila jsem se a opět jsem mámě předávala peníze já, jen po menších částkách, a taky jsem jí dělala běžné nákupy.

Chce zpátky domů

Za nějaký čas začala skuhrat, že v penzionu nebude, že chce zpátky domů, že doma jí bude nejlíp, ať seženu nějakou pečovatelku, která za ní bude docházet. V penzionu je to prý hrozné, pečovatelky jí dělají naschvály, schovávají jí věci, ženské ji pomlouvají a závidí jí krásný starožitný nábytek, jídlo je odporné, málo slané nebo zas moc sladké, ptáci na zahradě řvou jako pominutí a zvuk tramvají doléhá až k jejímu pokoji.

Přitom její byt je na hlavní třídě, klid tam rozhodně není! Vůbec nevím, co mám dělat. Dát výpověď nájemníkům? To přece kvůli máminým vrtochům nemůžu, je to slušná rodina s dítětem. Mám z toho pořádně zamotanou hlavu.

Marta

Slovo odborníka

PhDr. PETR ŠMOLKA

* V některých situacích neexistují bohužel žádná dobrá řešení, jde pouze o volbu toho nejméně špatného. Na počátku se přitom může zdát vše bezmála idylické, podobně jako v dnešním příběhu. Martina maminka se dožila úctyhodného věku. Navíc zřejmě v celkem slušné kondici, což však - jak se ukazuje - nemusí být vždy jednoznačnou výhodou.

* Někdo by možná považoval její konání za projev stařeckých rozmarů, především měnící se názor na to, kde by měla strávit zbytek života. Lze si představit, že v první chvíli především nechtěla být nikomu na obtíž. Navíc když se zvolený penzion pro seniory jevil na první pohled tak lákavě. Útulná garsonka v hezkém prostředí, dokonce s balkonkem a zahradou. Navzdory tomu se tam po pár týdnech přestala cítit dobře. Nic tak neobvyklého! Naše pocity nejsou totiž ovlivněny pouze nebo především tím, v jakém materiálním prostředí se nacházíme. Mnohem významnější roli hraje prostředí sociální, vztahy s okolím a lidé, kteří nás obklopují.

* Ani v mládí není snadné adaptovat se na nové vztahy, natož pak na sklonku života. Člověk má právo změnit názor, byť tím okolí přidělává nové starosti. Maminka Marty je přitom duševně ještě poměrně svěží. Budiž, tu a tam si nepamatuje, zda jí sestra vydala „kapesné“, přitom však nelze vyloučit, že i v tom je její „zapomínání“ tak trochu účelové. Svými stesky pak legitimizuje přání vrátit se do původního prostředí. Jinak ale uvažuje celkem věcně - od nabídky pronájmu jejího bytu, až po výpomoc pečovatelky po případném návratu do domácího prostředí.

PhDr. Petr Šmolka pokračuje:

* Chápu Martu, včetně jejích věcných argumentů proti té změně. Přestože mají racionální jádro, lze však jen těžko předpokládat, že by zrovna jimi postoj své matky změnila. Její problém není totiž racionální, ale emoční.

* Výraznou překážkou by zřejmě nemuseli být ani pronajímatelé babiččina bytu. V podnájemní smlouvě bývají zpravidla i výpovědní lhůty; pokud ne, pak lze vycházet z obecných principů občanského zákoníku. Více informací by bylo možné získat na sociálním odboru kterékoli radnice s rozšířenou působností.

* Máte-li pocit, že teď straním spíše snaze mamince vyhovět, příliš se nemýlíte. Ono totiž není snadné žít s pocitem, že se náš rodič kdesi v „ústavu“ trápí jen proto, že jakékoli jiné řešení by bylo pro ostatní spojeno s většími nároky na jejich pohodlí, čas a energii.

Dobrá rada

Pokud se Marta rozhodne matčinu přání vrátit se domů vyhovět, mohl by být první krok konzultace s lékařem, nejlépe gerontologem. Ten by měl posoudit, zda je únosné, aby matka žila sama, jaká jsou případná rizika, co by bylo třeba zajistit výpomocí členů rodiny nebo pečovatelky. Lékař by také mohl dát návrh na případné sociální dávky. Bylo by pak na rozhodnutí rodiny, zda budou použity na „nákup“ pečovatelských služeb, nebo zda jimi bude někomu z rodiny kompenzován výpadek příjmů ze zaměstnání. Dnes je možné čerpat dávky na „péči o osobu blízkou“, aniž by se tím nějak výrazně krátila do budoucna práva na sociální a zdravotní vymoženosti (nemocenská, starobní důchod).

Jak jsou na tom celebrity

* Poslední roli před kamerou si slavná filmová hvězda NATAŠA GOLLOVÁ odbyla ve snímku Konečná stanice, který se odehrává á v domově důchodců. Paradoxem je, že i ve skutečnosti se pro ni domov důchodců stal konečnou životní stanicí. Prožila v něm několik posledních let. Byla osamocená a potýkala se s nedostatkem financí. Zemřela ve spánku 29. října 1988.

Do domova důchodců nikdy!

* Herečka VLASTA CHRAMOSTOVÁ si život v domově pro seniory neuměla představit. Po natáčení seriálu Hraběnky, kde jí role předepisovala pobyt v takovém zařízení, se nechala slyšet, že by něco takového zažít nechtěla: „Natáčeli jsme v reálném domově důchodců, což bylo velmi depresivní prostředí.“

Václav Sloup si penzion pochvaloval

* Herec VÁCLAV SLOUP si pobyt v domově seniorů Sen nemohl vynachválit. Poté, co prodal byt na Žižkově, se zabydlel v Libochovicích. „Je tu všechno po ruce, zvykl jsem si. Jsou tu i doktoři, takže spokojenost. Kavárna je v provozu, což je taky příjemný,“ svěřil se. „Původně jsem myslel, že sem nepůjdu ani omylem. Pak přijdu, tady čisto, kavárna, milý sestřičky a některý dokonce i velmi pěkný! Nikdy jsem po takovém životě netoužil, ale teď přišla doba, kdy mám radši klid.“ Václav Soup zemřel 19. 7. 2014 v Libochovicích.