Manžel zpočátku říkal, že na dítě máme dost času. Jsme přece mladí, musíme si užít života, podívat se do světa. Z cestování nakonec sešlo a Jiří se pustil do podnikání, které spolklo veškeré naše úspory. Ukázalo se, že kamenný obchod se sportovním vybavením daleko přesáhl naše předběžné kalkulace a museli nám finančně pomoci také rodiče.

Myšlenky na dítě jsem dočasně odložila a pomáhala Jiřímu nejen s účetnictvím, ale také se zařizováním prodejny. Nakonec mě zapojil i do práce na svém e-shopu a já trávila veškerý svůj volný čas u počítače.

Nebyly peníze

První tři roky jsme žili maximálně skromně. Pak se začalo dařit a já usoudila, že je nejvyšší čas založit rodinu. Oběma nám bylo třicet. Jenže Jiří se ošíval.

„Teď opravdu není vhodná doba, Jano. Konečně se mi podnikání trochu rozjelo, začínám vydělávat, samozřejmě i díky tobě, protože mi pomáháš. Bez tebe bych to zvládal jen těžko.

Ale jakmile budeš na mateřské, nastanou komplikace. Budu muset někoho zaměstnat. A to jsou další výlohy. Uvědomuješ si vůbec, kolik takové dítě spolkne peněz? Zvýší se nám životní náklady a výrazně klesne standard.“

Moje námitky, že dítě je především radost a ne ekonomická položka, nebral na vědomí. „Ty říkáš, že je nám už třicet, ale já tvrdím že teprve! Uvědom si, že nemůžeme žít tři v našem jedna plus jedna. Až začnu vydělávat ještě víc, chci si vzít hypotéku na dům, aby jednou měli naši potomci, pokud je budeme mít, zajištěné podmínky pro zdravý vývoj.“

Vím, že když žena chce otěhotnět stůj co stůj, může si to zařídit i navzdory partnerovi. Jenže já nechtěla na Jiřího ušít boudu. Připadalo mi to nečestné, a tak jsem se rozhodla čekat na onen „vhodný termín“. Bohužel nepřicházel. A čas ubíhal.

Až bude dům

Naskytla se nám výhodná koupě stavební parcely a Jiří si vzal hypotéku a začali jsme stavět. Rozjel se další kolotoč důvodů proč nezaložit rodinu: „Dům bude hotový tak za dva roky. Pak musíš počítat se zařízením a úpravou zahrady, což jsou další výdaje. Opravdu si ještě nemůžeme dovolit, abys byla na mateřské.“

Začínala jsem mít pocit, že Jiří dítě ve skutečnosti vůbec nechce. Naše situace totiž nebyla zdaleka tak dramatická, jak se mi ji snažil vylíčit.

A pak přišla rána, jakou jsem vůbec nečekala. Byli jsme oba pracovně velmi vytížení, takže mě ani ve snu nenapadlo, že by si Jiří ukrojil kousek času na nějakou „bokovku“. Ale stalo se.

Slečna otěhotněla a „zodpovědný“ Jiří mi oznámil, že si ji musí vzít. Zaplavila mě vlna vzteku a lítosti. Napřed jsem se na něj vrhla a bušila do něj hlava nehlava. Mít po ruce nůž, snad bych ho i zabila. Pak jsem jen seděla a bezútěšně plakala. Tak se mnou dítě nechtěl a teď si ho upletl se šikovnou slečnou, kterou zřejmě omámila vidina rodinného domu.

Dítě stále chci

Skromné bydlení najednou nebyl problém. Jiří se přestěhoval ke své nové lásce do garsonky. Já pro něj přestala pracovat, najednou měl peníze na novou pracovní sílu!

Nechci se s Jiřím soudit o svůj podíl na koupi stavební parcely. Nechci s ním mít nic společného, a abych se přiznala, tak s žádným chlapem. Ale dítě chci a uvažuju o dárci spermatu. Moji rodiče to nepovažují za nejlepší řešení, jenže já jiné nevidím.

Jana

Najdou se i muži, kterým lze věřit

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu, Praha 12

  • Absence nožů v zorném poli byla pro Janu (nebo spíš Jirku) štěstí. Potvrdilo se staré známé pravidlo, že zásadní partnerské spory by se neměly nikdy odehrávat v kuchyni, natož na místech plných zbraní sečných, bodných či střelných.
  • Časem – až opadnou největší vášně – možná přehodnotí svůj sebezničující postoj vůči majetkovému vyrovnání. A snad se jí pak podaří nalézt ztracenou důvěru vůči mužům. Po pár měsících se může objevit někdo, komu se podaří Janu přesvědčit, že jsou i muži, jimž se věřit dá. Nejen proto, že by se jí tím rozšířilo spektrum možností jak naplnit touhu po dítěti. V 35 letech by vše při troše štěstí a snahy ještě stihnout mohla.
  • Uvažuje-li nyní o dárci spermatu, stejně by si ho musela nalézt sama. Se všemi riziky, která z toho pro oba plynou. Umělé oplodnění semenem anonymního dárce není metoda, která by u nás byla určena pro single žijící ženy (na rozdíl od pěstounské péče, kde se dá v následujících letech naopak očekávat rostoucí poptávka po pěstounských párech, případně i jednotlivcích).
  • Pryč jsou „idylické“ doby, kdy ve 20 letech byla každá druhá pod čepcem a 90 % párů se nejpozději do roka až dvou od svatby narodilo první dítě. Dnes se bereme nebo spolu alespoň začínáme žít ve společné domácnosti mnohem později, založení rodiny již dlouho není jediná možná „kariéra“.
  • Asi to ode mě vyzní kapku kacířsky, přesto si dovolím tvrdit, že třicetiletí novomanželé by neměli nic moc odkládat a děti plodit raději v prvotním nadšení ze společného soužití. Než aby stále čekali, až konečně přijde ten správný čas. Stačí totiž málo a jejich čekání se začne nápadně podobat tomu na Godota, který jak známo nepřichází a nepřichází.