Vlaďka: Manžel mi tajil děsivé tajemství z jeho dětství, mají v tom prsty rodiče

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Manželé by před sebou neměli mít velká tajemství. Černá historie rodiny stejně nakonec vypluje na povrch.

Dobré vztahy s rodinou partnera nejsou samozřejmostí. V galerii najdete tipy, jak si být bližší.

Zakopaný pes

Jmenuji se Vlaďka a žiju si vcelku spokojeným životem. Jen jedna věc mě trápí. Zdeněk má se svými rodiči vztah na bodu mrazu. Ze začátku mi to bylo jedno, byla jsem slepě zamilovaná a přišla s nimi do styku minimálně. Ale po narození dětí se situace obrátila, návštěvy jsou častější a je vidět, jak komunikace vázne. Ani z jedné strany se mi však nepodařilo vypátrat, co za tím je. Každý z prarodičů sype dětem do hlavy svou pravdivou verzi a popichuje je proti druhým. Nelíbí se mi to, ale ani jeden z nich není ochotný se mnou mluvit a odbývají mě s tím, že to není moje věc. Jenže to se pletou! Mám právo vědět, co a hlavně proč ovlivňuje moje děti.

Když jedeme na návštěvu, dá se situace ukočírovat. Jsem dětem pořád nablízku a mohu zasahovat do diskuze. Někdy ale chceme být se Zdeňkem o samotě a potřebujeme prcky pohlídat. Po posledním fiasku ale rozhodně nehrozí, že by děti strávily třeba i jen jednu noc u svých prarodičů.

Pohoda ve dvou

Po sedmi letech, které jsem strávila postupně se třemi dětmi na mateřské dovolené, jsme sebrali odvahu a naplánovali si dovolenou. Manžel protestoval, že tak dlouho děti u svých rodičů za žádnou cenu nechat nechce, ale to už jsem nevydržela a povolily mi nervy. Na jednu stranu jsem si po nekonečném zápřahu chtěla odpočinout, na druhou stranu jsem byla přesvědčená, že by se měli zapojit všichni členové širší rodiny, babičku s dědou nevyjímaje. Ukamenovala jsem ho argumenty a o měsíc později jsme se mezi dveřmi loučili. Vyrazili jsme za exotikou do Vietnamu a na pár dnů rodičovské povinnosti vytěsnili z hlavy. Prchli jsme do jiného světa, kde čas plyne pomaleji. Brzy nastala poslední třídenní etapa, kdy jsme se z přírody přesunuli k moři, váleli se v rozehřátém písku a sváděli věčný boj s vlnami. Ležela jsem vedle Zdeňka a nemohla být šťastnější. Jenže pak jsem hloupou otázkou otevřela Pandořinu skříňku.

Pravda

"Od čeho máš vlastně tu jizvu na uchu? A na druhým taky." "Nechci se o tom bavit, užívej si tu pohodu!" Naléhala jsem, a tak manžel dlouze vydechl. Možná měl pocit, že daleko od domova budou jeho chmurná tajemství méně tíživá a začal přede mnou odhalovat rodinná tajemství.

Dozvěděla jsem se, že většinu zranění mu způsobili právě rodiče, kteří se nezdráhali vybíjet svůj vztek na dítěti. Jednou to byl natržené ucho a šrám přes obočí, jindy rána do břicha nebo týdny viditelné modřiny. Nešlo mi do hlavy, že by byl Zdeněk v dětství tak zlobivý a nezvladatelný. Začal mě svírat nepříjemný pocit. Když přisadil, že jejich rodinu pravidelně obcházela sociálka, matka byla za pravidelné napadání v podmínce a otec za ublížení na zdraví dokonce seděl, rozklepala jsem se strachy. Neudržela jsem se a uhodila na manžela, proč svolil k tomu, aby hlídali naše děti a nezastavil mě. "Ještě nebyl ten správný čas ti o tom říct. I pro mě je to těžký. Nezlob se! Tolik ses těšila na dvolenou jen ve dvou..."

Nikdy víc

Nezlobila jsem se, supěla jsem vzteky. Byla jsem na druhé straně světa a děti dala na hlídání lidem, kteří nejdou pro ránu daleko. Hned po návratu jsem je beze slov sbalila, rozloučili jsme se a nadobro se od nich odstřihli. Nevěřím, že by se mohli změnit. Pokud to udělali jednou nebo vícekrát a mají k tomu sklony, mají smůlu. Moje děti od nich budu držet dál.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky