„Jak si kdo ustele, tak si lehne. Špatně sis ho, holka, vychovala. Jako bych ti to neříkala,“ pravila mravokárně moje máma, když jsem jí na rameni vybrečela aspoň litr slz. Jasně, je to moje chyba, že jsem si muže rozmazlila.

Ale já všechno dělala s láskou. Těšilo mě, že mu chutná moje jídlo, radostně jsem myla špinavé nádobí a s písní na rtech uklízela jeho rozházené oblečení.

Nemusel hnout prstem

S vášní detektiva jsem se pídila po zašantročených ponožkách, s úsměvem myla upatlané umyvadlo i počurané záchodové prkénko. S oddaností otrokyně jsem pečovala o jeho oblečení a byt uklízela pouze v jeho nepřítomnosti, aby ho snad z hlubokého rozjímání nad výsledky fotbalové ligy nevyrušil hukot luxu.

Můj pán a vládce si medil, no jak by ne, když nemusel celých šest let našeho manželství hnout prstem. Byla jsem husa pitomá, až po uši zamilovaná nána! Vůbec mi nedocházelo, že po něm jednou budu chtít, aby mi s domácností pomáhal, když jsem byla taková superžena!

Jenže i superženám dochází dech, jakmile se stanou matkami. Měla jsem navíc rizikové těhotenství a čtyři měsíce jsem ležela v nemocnici. A kdo se o mého mužíčka staral? On sám samozřejmě ne. Nastoupila tchyně. No a sotva jsem porodila mimina a odebrala se domů, tchyně vzala roha.

Poplácala mě po tváři a povzbudivě pronesla: „Teď už mě, Martinko, nepotřebuješ, všechno zvládneš sama, viď?“ Neopomněla zdůraznit, že Ládíček, tedy moje drahá polovička, by měl nyní nějakou dobu spát v obýváku, aby ho miminka nebudila. Chodí do práce, chudinka, tak musí být odpočatý.

Zpět u maminky

Jenže obývák není bunkr, naši dva andílkové řvali v noci jako tuři. Ládíček se nevyspinkal, brouzdal po bytě jako mátoha a po dvou týdnech mi oznámil, že se dočasně (!) přestěhuje k mamince. Odpoledne za námi samozřejmě zajde, protože se mu bude moc a moc stýskat. A šel!

Každý den k večeru opravdu přiskotačil a jen němě zíral. Kdysi zářivá domácnost vypadala omšele. Všude se povalovaly hromádky dětského oblečení určené k žehlení, na kuchyňské lince stála baterie kojeneckých lahví, protože jsem musela přikrmovat.

No a já? Kampak se poděla ta svižná manželka plná energie? „Martinko, ty ale vypadáš unaveně! Ty to nezvládáš?“ podivil se choť. „Vždyť máš automatickou pračku, myčku a robot. Přece můžeš ty přístroje jen obsluhovat!“ Měla jsem chuť mu nafackovat.

Co mám dělat?

A málem jsem jednu vrazila i sobě. Tak tohle se mi povedlo udělat z chlapa, jenž mi měl být oporou. To mám za to, že jsem dělila práce na „mužské“ a „ženské“, kterých je víc nejen v domácnosti, ale i obecně, protože auto dáváme do servisu a na kapající kohoutky voláme instalatéra.

Nouzí netrpíme, manžel mi dává dost peněz, což mi ale taky neopomene zdůraznit, kdykoli ho požádám o pomoc. Třeba aby s námi byl alespoň o víkendech, abych se pro změnu mohla vyspat já. Ale kdepak!

Přijde před obědem (ten musím samozřejmě uvařit), pak s námi jde na procházku (máme krásné děti a to mu dělá dobře), ještě mi pomůže malé vykoupat, sotva usnou, rychle se se mnou pomiluje a pak tradá k mamince. Prý se k nám zase nastěhuje, až budou dvojčata v noci spát! Jak z tohoto blázince ven?

Martina

Ne pomáhat, ale spolupodílet se!

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Ládíček je skutečně „dáreček“! Hodně žen by jistě mělo pro Martinu řadu doporučení a nevyžádaných rad. A velmi razantních! Jak by ho hnaly, že by dostal kufry za dveře nebo aspoň jasné ultimátum a podobně. Podobné recepty bývají účinné, ovšem jen jako „poslední hřebíček“ do rakve vztahu. Téměř jistě by totiž roztočily spirálu vzájemných naschválů a obviňování, na jejímž konci by byly trosky kdysi perspektivního manželství.
  • Manžela uhoněné Martiny se zastávat nebudu. Silné polovičky by totiž doma pomáhat neměly, protože to je málo. Vždyť s pojmem pomáhat máme spojeno, že jde o cosi dobrovolného. Běžný rodinný provoz a jeho zvládání je však nezbytná nutnost, stejně jako péče o děti. Proto by muži měli spolupracovat, spolupodílet se: mít své povinnosti a zodpovědnost.
  • Martina má pravdu, že si na spoustu problémů zadělala sama. Přesto není její pozice bezvýchodná a ani ten její „pes“ není ještě tak starý, aby se „nenaučil novým kouskům“! Chce to ale trochu diplomacie. Pro začátek ho třeba požádat, aby jeden večer v týdnu byl s dětmi, protože ona chce chodit cvičit (či někam jinam). Pokud vyhoví, pochválit ho, jak to s dětmi umí. Také s ním například pohovořit o výhodách paní na hlídání, případně pomocnice do domácnosti. Že by pak oni dva měli na sebe víc času.
  • Ládíček se nevrátí pod tlakem proseb ani hrozeb. Pokud by však zavětřil, že jeho žena dokáže být bez něj nejen v běžném provozu, ale vůbec, možná by sám spěchal zpět. Když ne, jeho chyba! Třeba by si Martina aspoň ověřila, že se bez něj skutečně obejde.