S Davidem jsem se seznámila u kamarádky na chalupě. Hned jsme si padli do oka a začali spolu chodit. Myslela jsem, že mě potkala životní láska.

Asi po tříměsíční známosti se ke mně přistěhoval. Vlastní bydlení neměl a se svou matkou se neustále hádal. Klapalo nám to, dokud si nezačal stavět se svým bratrem a jeho přítelkyní dům.

Odešel...

„Těš se, Marjánko, dům bude velký a dvě rodiny se tam pohodlně vejdou i s dětmi,“ básnil. To už jsme měli dvouletou Aničku, plánovaného potomka. Jenže pak se to začalo nějak kazit. Téměř každý víkend jsme jezdili na Berounsko stavět, pomáhala jsem, jak se dalo, ale s malým děckem nemůžete tahat od rána do večera cihly.

Partnerka Davidova bratra do mě ryla, že málo stíhám, bratr si taky přisadil. Pořád dával za příklad svou dokonalou přítelkyni, až tím nakazil i Davida. Ten na mně najednou začal hledat chyby: že jsem nestihla vyžehlit prádlo, že není teplá večeře, že jsem pořád unavená. A jak by ne, když jsem kvůli penězům musela do práce!

David byl doma čím dál tím míň. A jednoho dne si sbalil věci a odstěhoval se zpátky k matce. „Kde je tatínek?“ vyptávala se Anička. No, co jsem jí měla říct? Že nás opustil? Jak se takové věci říkají malému dítěti? A co když se přece jen vrátí?

Tak jsem dcerce vykládala, že je tatínek na služební cestě. Hrozně se jí po něm stýskalo a byla celá bez sebe, když se jednou za dva týdny na chvíli objevil. Ale otázky nebraly konce. „Proč si pro Lucku chodí do školky táta a pro mě ne?“ Takže jsem zase pokračovala v milosrdných lžích.

Ovšem Anička si začala taky vymýšlet. Když její malé kamarádky líčily, že byly se svým tatínkem v zoo, Anička hned na to: „Já jsem taky byla s tatínkem v zoo!“ Přitom tam nikdy spolu nebyli. Ani v divadle, ani na výletě. Musela se smířit s krátkými návštěvami jednou za dva týdny, tu a tam s malou procházkou.

Začala si vymýšlet

A pak začala vyprávět o tatínkovi hotové báchorky. Vymýšlela si, co všechno společně podnikali, takže jsem se rozhodla, že půjdu za psychologem. Poradil mi, ať Aničce řeknu pravdu. Velmi šetrně jsem jí tedy sdělila, že se tatínek odstěhoval, ale že ji má pořád rád a bude za ní chodit. Že za ním už brzy pojedeme na Berounsko, rodinný dům už je hotový a chystá se oslava.

„Jenže já už za ním jezdit nechci,“ řekla dcerka trucovitě a tvářička se jí nakrabatila. Myslela jsem si, že je to jen chvilková záležitost, ale Anička už odmítá i občasné procházky s tátou. Uzavřela se do sebe a nemluví. David mi vytýká, že ji proti němu navádím, což není pravda - naopak.

Pustila se do mě i Davidova máma, prý jsem dceři neměla nic říkat, mám mít trpělivost, protože „chlapi už jsou takoví“, a mám tiše čekat, až se David vrátí. Dokonce mi radila, abych Aničce dál vykládala milosrdné lži o tatínkovi, který „má moc práce“. Ale copak můžu dítěti pořád jen lhát? Vždyť by mi přestala věřit! Tak co mám dělat?

Marie

Malé děti mají citlivé radary

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Tam, kde jsou ještě malé děti, by se asi opravdu nemělo svépomocně stavět! Skloubit práce na novém domě s nároky fungujícího rodinného systému je více než těžké. Také se nelze příliš divit, že Marie, která se musela věnovat dcerce, u Davidova bratra a jeho partnerky nebyla příliš populární. Následné hádky mezi Davidem a Marií o prádle a studených večeřích byly už zřejmě jen zástupný problém. A tak se mohlo stát, že David našel azyl u své matky navzdory tomu, že jejich vztahy dříve nebyly idylické.
  • Anička už byla velká na to, aby si „nepovšimla“, ale příliš malá, aby se v nové situaci zorientovala. Právě zde se Marie nezachovala nejmoudřeji, přestože ji vedly ušlechtilé motivy. Tolik se snažila ochránit dceru před nepříjemnými informacemi, až riskovala, že ztratí její důvěru. I úplně malé děti mají totiž velice citlivé radary monitorující domácí atmosféru. Asi bychom se divili, jak často prokouknou naše zdánlivě milosrdné lži. Neznají sice pravdu, ale cítí, že vše je jinak, než jim prezentujeme.
  • Anička nepochybně po svém tatínkovi toužila. I proto si „vymýšlela“ historky o zoo a všem, co spolu prožívali. Pravdu se stejně nakonec dozvěděla a nyní jí bude nějakou dobu trvat, než ji přijme. A že potřebuje mít viníka, je velmi přirozené, stejně jako skutečnost, že ho našla v Davidovi.
  • Všichni se teď budou muset obrnit trpělivostí a přijmout její zlobu jako daň za vše, co se přihodilo. Když na ni nebude nikdo tlačit, zcela jistě si k tátovi zase cestu najde. Bez ohledu na to, zda se k sobě někdy její rodiče vrátí, což stále ještě není zcela vyloučeno!