Podařilo se mi získat místo v reklamní agentuře, což jsem považovala a pořád ještě považuju za velký úspěch. Když jsem tu zprávu sdělila s velkou radostí manželovi, doufala jsem, že bude stejně nadšený jako já. Dostala jsem však první studenou sprchu: „To je ta reklamka, kde pracuje Karel, co? S ním jsi přece přede mnou chodila. On ti práci dohodil, viď?“

Šla jsem na to špatně

Nevěřila jsem svým uším. S Karlem jsem sice před 20 lety měla vztah, ale od té doby jsme se neviděli. Znovu jsme se setkali až v agentuře a pro oba to bylo velké překvapení. Karel je šťastně ženatý a má dvě dcerky, ve snu by mě nenapadlo, něco si s ním začít.

Možná jsem zvolila špatnou taktiku, když jsem začala manželovi jeho bludy vymlouvat. Jen jsem přilévala olej do ohně. „Nevykládej mi, že jde o náhodu! Určitě jsi to věděla. Co s ním máš? Přiznej se, že za tebe ztratil u vedení slovíčko!“

Muž přitom dobře věděl, jak tvrdě jsem pracovala, abych se v oboru prosadila. Jeho nedůvěra se mě hluboce dotkla, jenže to nebylo zdaleka všechno. Usmyslel si, že mě začne kontrolovat. Nejdřív deset dvacet telefonátů denně.

Šéfovi se to samozřejmě nelíbilo, takže mi dal k dispozici služební mobil. Svůj soukromý jsem si v práci vypínala a číslo služebního telefonu manželovi neřekla.

A vypuklo peklo. Že se před ním ukrývám. Kdo ví, co v práci dělám a kam chodím. Nejspíš někam mizím s Karlem. Přiznávám, že mně to začalo jít na nervy a byla jsem radši v práci než doma. Vždyť tam mě čekaly jen výslechy, podezírání a vyčítavé pohledy. Nebyla s ním rozumná řeč!

Nové oblečení, které jsem si kvůli reprezentaci pořídila, podrobil zdrcující kritice. „Myslíš si, že vypadáš na dvacet, co? Koho tím chceš okouzlit? Karla? Nebo máš ještě nějaké eso v záloze?“

Situace se zhoršovala

Už se to nedalo vydržet. V afektu jsem muži řekla, že by si na svou paranoiu měl pořídit zbrojní pas. Dal mi facku. Poprvé v životě mě uhodil! Modřinu jsem jakžtakž zamaskovala make-upem, ale šéf si jí stejně všiml. Byla jsem úplně vynervovaná a se vším se mu svěřila. „Měla bys to řešit, jinak se jeho útoky budou stupňovat,“ řekl mi. A taky že ano.

Měli jsme zrovna poradu, když manžel vtrhl do zasedačky, a než jsme se stačili vzpamatovat, chytil Karla pod krkem. „Ty hajzle, ty mi nebudeš chodit za ženou!“ Chudák Karel byl tak vyvedený z míry, že se nestačil ani bránit.

Před dalším útokem ho zachránili kolegové, kteří mého manžela odtrhli a nechali ho vyvést ochrankou. Škubal sebou jako zvíře a řval, že se pod rouškou reklamky skrývá bordel, že jsem děvka a že nám všem ještě ukáže.

Taková ostuda! Už jsem nedokázala zadržovat slzy a přede všemi se rozplakala. Karel se pak přiznal, že mu můj muž několikrát telefonoval a vyhrožoval mu. Ale nechtěl to rozmazávat, prý ho ani nenapadlo, že by mohl zajít tak daleko.

Šéf mi bez vytáček oznámil, že pokud si svůj osobní život nevyřeším a podobné scény se budou opakovat, musím se poohlédnout po jiné práci. Nemůže si dovolit, aby utrpěla pověst firmy. Odstěhovala jsem se ke kamarádce, manžel už se v agentuře neukázal, ale stále mě sleduje. Mám strach.

Antonie

Pro žárlivce platí: léčba, nebo rozchod

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, e-mail: psmolka@volny.cz

  • „Kdo nežárlí, nemiluje“! Tvrzení patřící mezi ta, za něž by se snad mělo beztrestně věšet. Zpravidla je totiž jen otázkou času, kdy žárlivec přejde od slov k činům. Jejich jednání by se pak dalo popsat výroky jako: „Kdo manželku alespoň tu a tam nepropleskne, kdo ji nesleduje, kdo jí věří, kdo jí nelustruje mobil, kdo si z několika nezávislých zdrojů neověřuje, že byla skutečně tam, kde být měla, ten nemiluje!“
  • Žárlivec dokáže udělat ze života peklo. Zvlášť když přistoupíme na jeho hru charakterizovanou dalším z jeho oblíbených úsloví: „Neprovokuj mě a já nebudu mít důvod žárlit!“ Jen on sám si však osobuje právo definovat, co je a co není provokace. Pro mnohé to je už sám fakt, že chodíme do práce, nebo nové šaty, o setkání s bývalými spolužáky nemluvě. Žárlivcova oběť se pak stává vyděšeným štvancem, aniž by si uvědomovala, že svým počínáním partnerovo žárlení bezděčně posiluje.
  • Jistě, každý si může situačně zažárlit. Hlavně když poskytneme dost průkaznou munici (již několik nocí po sobě se bez věrohodného vysvětlení vracíme domů nad ránem, hloupě se přehmátneme a textovku určenou milenci pošleme svému muži a vše korunujeme kdesi jemu na očích pozapomenutým prezervativem). Chorobný žárlivec ale nic z toho nepotřebuje, stačí mu vlastní fantazie. Jeho přesvědčení může nabývat až bludných rozměrů; i proto je snaha mu cokoli vymlouvat předem odsouzena k nezdaru.
  • Bludné představy nelze nikomu vymluvit, je třeba je léčit. To je zároveň jediná šance jak vztah zachránit. Ultimátum léčba, nebo rozchod (rozvod) tu platí podobně jako v případě soužití s alkoholikem.
  • Léčba žárlivosti spočívá v kombinaci anxiolytik (léků snižujících úzkosti) a psychoterapie. Větší problém než léčba sama bývá však motivace k ní. Úspěch se dostaví až ve chvíli, kdy je žárlivec s to připustit, že nejde o legitimní reakci na partnerovo jednání, nýbrž o jeho vlastní problém. Pokud léčbu odmítá, pak je jediné řešení rychlý a důstojný odchod. Možná ani nemusí být až tak důstojný!