Manžel mě utrápí. Je chorobně žárlivý a já už to nevydržím

Zdroj:

Evžen byl vždycky trochu žárlivý, ale to, co začal předvádět po roce manželství, překračuje všechny meze. A není s ním rozumná řeč.

Pokud si některá žena myslí, že žárlivost je důkaz lásky, je buď naivka, či masochistka. Nebo nikdy se žárlivcem nežila. Já si taky ze začátku myslela, že muž žárlí proto, že mě miluje a že má strach, aby mě jiný neodloudil.

Dokonce mi dělalo dobře, když se mě Evžen vyptával, kde jsem se po práci tak dlouho zdržela, kolik mužských máme na pracovišti, jak vypadají a jak jsou staří.

„Jsou to samé atrapy nebo už mají dávno po sezoně. Tobě nesahají ani po kotníky,“ říkala jsem mu a dodávala jsem, jak je úžasný, nenahraditelný a taky báječný milenec. Ostatně nelhala jsem, byl skutečně v mnoha směrech úžasný a v posteli nám to taky skvěle klapalo. Navíc je hezký, kamarádky mi ho záviděly.

Některým připadala i jeho žárlivost roztomilá. „Pořád to máš, Markéto, lepší, než kdyby ani nezaznamenal, že jsi odešla. Dokonce si všimne i toho, co máš na sobě nebo že jsi byla u kadeřnice. Pochválí tě, když ti to sluší. Co já bych za takovou pozornost dala!“ utěšovala mě Zuzana, která má doma netečného a nudného ňoumu.

S Evženem jsme se vzali po dvouleté známosti, koupili si byt a pomalu plánovali rodinu. Jenže pak se začalo všechno měnit.

V první řadě moje práce. Nastoupila jsem do nového zaměstnání, kde už mužští nebyli atrapy ani dědkové po sezoně, ale pohlední a chytří mladí kolegové. Rovněž z ženské části kolektivu se vyklubaly prima „baby“, zkrátka vznikla tam bezvadná parta. To se Evženovi ani trochu nelíbilo.

Napřed začal mít připomínky k mému šatníku, který se mu dřív líbil. „Kvůli komu se takhle oblékáš? Kvůli těm frajerům v práci?“ Nechápala jsem, o čem mluví, protože jsem svůj vkus nijak nezměnila, strojím se stále trochu výstředně.

Nebezpečí vidí i v mých kamarádkách

Koupila jsem si pár nových věcí a Evžen začal vyvádět. „Tohle si okamžitě sundej, takhle na ulici nepůjdeš!“ Ječel, když jsem si oblékla nový svetřík s dekoltem; mnohem menším, než měl ten starý, který připadal Evženovi sexy. Jenomže tehdy jsem neměla v práci žádné fešné kolegy.

Tak jsem nový svetřík uložila do skříně a oblékla si nevýrazné tričko, abych svého muže zbytečně nedráždila. Nakonec mu všechno moje oblečení připadalo provokativní a v hlavě spřádal příběhy, jak ze mě kolegové ty hadříky strhávají a rozdávají si to se mnou na stole.

Hrozně jsem se urazila. Pokud si něco takového o mně Evžen myslí, jak se mnou může žít? Když jsem mu to řekla, odvětil, že mě miluje a nemůže beze mě existovat. Že jen představa, že po mně natahuje pracky jiný chlap, ho dovádí k šílenství.

A pak začal žárlit i na moje kamarádky. Vyzvídal, o čem si povídáme, a zakazoval mi naše čtvrteční odpolední „kafíčka“. Dokonce mě špehoval, jestli jsem opravdu s děvčaty, nebo jestli se náhodou někde nepeleším (přesně tenhle výraz použil!).

Vůbec jsem nechápala, jak ho takové věci můžou napadat, a jeho slovník mě úplně šokoval! Pokoušela jsem se ním promluvit, vysvětlit mu, že nemá důvod žárlit. Jenže marnost nad marnost. Když jsem si pak myslela, že čekáme vytoužené dítě, udělal mi scénu, že určitě není jeho.

Naštěstí jsem těhotná nebyla, šlo jen o hormonální poruchu. Nejsem si jistá, zda chci s Evženem ještě žít, ale navzdory všemu ho mám pořád ráda.

Markéta

Evžen se musí chtít léčit

Odpovídá PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

  • Těžko bychom hledali zhoubnější chorobu partnerského vztahu, než je žárlivost. Za výroky typu Kdo nežárlí, nemiluje by se snad opravdu mělo „bez výstrahy střílet“! Názor, že jde o pouhý projev lásky a intenzivní emoční závislosti, je hodně naivní.
  • Abychom si ale rozuměli, za jistých podmínek si může „situačně zažárlit“ každý. Zvláště pokud mu poskytneme reálné signály ohrožení vztahu. Chorobný žárlivec však žádné takové znamení nepotřebuje. Aniž by měl sebemenší vnější důvod, je schopen prohledávat nám kapsy, kabelky, lustrovat mobil, ale třeba nás i v nedůstojném převlečení sledovat. Pokud na nic nepřijde, nevnímá to jako doklad zbytečnosti svého pátrání, ale jako důkaz toho, že se málo snažil.
  • Pravého žárlivce není možné zklidnit. Je až s podivem, kolik obětí hraje se svými partnery hru na téma Neprovokuj a já nebudu žárlit. Onou provokací může být o 10 minut pozdější návrat z práce nebo i pouhý fakt, že do zaměstnání neodcházíme v jutovém pytli. Typický bývá i zájem o náš život - jak jsme se měli, co jsme celý den dělali… Zpravidla však jde především o sběr „munice“ pro pozdější „střelbu“. Sebemenší, byť jen zdánlivý rozpor je pak použit proti nám.
  • Chorobné žárlivce nejde neprovokovat, ty je nutno léčit. Podobně jako třeba závislé na alkoholu či drogách. Nezbytná podmínka pro terapii je ovšem to, aby dotyčný přijal žárlivost jako svůj vážný problém, který mu kazí vztah a jehož se chce zbavit. Zatímco alkoholik začne mít časem potíže i jinde než doma a pití se odrazí na jeho zdraví, žárlivec může být mimo domov považován za roztomilého člověka, do něhož bychom něco takového nikdy neřekli.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky