Pavlína (37): V jednu chvíli jsem měla všechno a teď nemám nic

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Partnerova rodina může být pomoc i přítěž. Problém je, že s vámi nežijí a nedokážou pochopit, kde je hranice mezi podporou a podpásovkou.

Jak vycházet s rodinou partnera či partnerky se dozvíte v galerii.

Rána

Jmenuji se Pavlína a ve svých 37 letech se cítím jako tělo bez duše, na absolutním dně. Nejsem si jistá, jestli se vůbec někdy zase usměji nebo zapomenu na to, co mám za sebou. V jednu chvíli jsem měla všechno a teď nemám nic. Jen manžela, co stojí v pozadí a neví, jak dál. A jeho bratra, který do šrámu po odchodu dcery zasadil další ránu. "Díky" němu budu mít navěky před očima, že mi zemřelo dítě.

Poklad

Před šesti lety se nám narodila krásná holčička. Těhotenství neprobíhalo zcela bez problémů, na klinice genetiky jsme byli s manželem jako doma. On má v rodině těžce postiženého člověka, moji příbuzní jsou prolezlí rakovinou a leukémií. Museli jsme proto podstoupit nespočet testů, které u plodu vyloučily predispozice a vývojové vady. Jako zázrakem jí všechny možné neduhy minuly a my se mohli radovat ze zdravého miminka. Rostla jako z vody a já prožívala opravdové štěstí. Rodina, kterou mi moji věčně rozhádaní rodiče nedopřáli, pro mě byla vším a hýčkala jsem si dceru i manžela.

Rychlý spád

Bětka oslavila třetí narozeniny a pomalu jsem ji začala připravovat na nástup do školky. První den jsem probrečela a měla pocit, že svou holčičku ztrácím. Tehdy jsem nevěděla, jak moc se moje pocity stanou skutečnými. Už po týdnu si mě učitelky vzaly stranou a upozornily na menší problémy s motorikou. Když jsem si záchvěvů začala všímat i já doma, zalarmovala jsem manžela a vyrazili jsme do nemocnice. Seděli jsme na chodbě, čekali na výsledky z vyšetření a doufali, že jde jen o dočasný stav, který mohla zapříčinit změna prostředí. Byli jsme ale příliš naivní. Příznaky se ošálit nedali a diagnóza nás srazila na kolena. Do vínku Bětka nedostala jen krásný úsměv a studánkové oči, ale zárodek leukémie. Zbledla jsem a po tvářích mi tekly slzy, muž mi položil ruku na rameno a pevně mě sevřel v objetí. Směrem k lékařům jsme vyslali pohled plný naděje, ale jejich slova nás tížila čím dál víc. I přes veškerou snahu jsme o tři měsíce později o dceru přišli. Bylo to nejhorší období v mém životě. Ani neumím popsat tu bolest, která se mi dodnes rozlévá tělem, když na to pomyslím. Nikdy nezapomenu.

Nanovo

I když nás Bětčin odchod zlomil, bylo třeba se oklepat a s věčnou vzpomínkou na ni žít dál. Jeden druhému jsme byli oporou a časem propadli práci. Jednoho dne jsem přišla domů a manžel vařil. Byla jsem unavená, a tak mě jeho snaha potěšila, ale začal ve mně hlodat červ pochybností, není-li to jen pokus, jak zamaskovat nějaký problém nebo mi sdělit špatné zprávy. Od pravdy jsem nebyla daleko. "Marika je těhotná. Nemusíme tam vůbec jezdit. Je to brácha, já tam po porodu zajedu sám. Oni určitě pochopí, proč nedorazíš." "Není potřeba, jsem dospělá. Příchod dítěte na svět je prostě zázrak a ty víš, že naší Bětku ze srdce nikdy nevytěsním."

Do živého

O půl roku později jsme nasedli do auta a jeli na druhý konec republiky navštívit manželova bratra a podívat se na čerstvý přírůstek. Seděli jsme na pohovce a čekali. Najednou se ve dveřích objevila Marika a držela spokojeně podřimující holčičku. Ruce jsem natáhla dopředu, abych si malou pochovala. "Tak tohle je naše Alžběta. Doufám, že chápete. Je to pro vás!" Při těchto slovech mi ruce zkameněly, oči se okamžitě zalily slzami a obličej se proměnil v grimasu zklamání. Manžel se zvedl, chytl mě za ruku a vedl z bytu pryč. Mezi dveřmi do bratra, který za námi vyběhl, strčil a prohodil s ním pár slov. "Hlupáku. Jestli nás tady chceš ještě někdy vidět, dojdi na matriku a naprav to! Ty máš v palici snad opici s trianglem!"

Sesypala jsem se jako domeček z karet. To, co jsem tři roky překonávala, mě bodlo přímo do srdce. Díky svému muži jsem ale na dobré cestě!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky