Ve většinové heterosexuální společnosti to lidé s náklonností ke stejnému pohlaví nemají jednoduché. I když u nás naštěstí není homosexualita trestná jako v některých muslimských zemích, nepochopení si většina takto orientovaných lidí užije dost. Paradoxně nejhůře to často nese jejich rodina.
Tíživé tajemství
Už samo poznání, že mě více přitahují osoby stejného pohlaví, zamává i tou nejsilnější osobností. Ale vyrovnáním se s vlastní sexualitou to nekončí, spíše naopak, cesta a boj za spokojený život teprve začínají. Podle zhruba pět let starého průzkumu až 46 % homosexuálů skrývalo svou orientaci před oběma rodiči, u dalších 14 % to věděl jen jeden rodič. Proč je tak těžké říct právě nejbližším rodinným příslušníkům, že mým životním partnerem bude člověk stejného pohlaví?
Táta se mnou nemluví
Nejčastějším důvodem, proč homosexuálové často nechodí s pravdou ven, je obava před tím, že by zklamali rodiče nebo jim ublížili. A pokud se navíc máma nebo táta netají svým odporem k takovým vztahům, je strach jejich dítěte opodstatněný. První reakcí totiž bývá snaha o zlehčení nebo popření situace. „Otec mě první dva měsíce přesvědčoval o tom, že si určitě jen něco namlouvám. Prý je to poslední dobou jen taková bláznivá móda. A pokud mi je mizerně proto, že momentálně nemám žádnou holku, pochopí to a nemusím si kvůli tomu nic vymýšlet,“ svěřuje se devětadvacetiletý manažer Jirka. „Dalšího půl roku, když jsem i nadále trval na svém, se se mnou nebavil vůbec a teď občas prohodí dvě, tři věty. Od mámy vím, že nejhůř se vyrovnává s tím, že nebude mít vnoučata. Nejvíc mě mrzí, že se nikdo moc nezajímá o to, jak bylo a je mně,“ posmutněle vypráví Pražák Jirka.
Výčitky nic nevyřeší
Počáteční odmítnutí a postupné smiřování se se skutečností je ještě tou lepší variantou. Často rodiče ve snaze vyloučit nový fakt přejdou do protiútoku, sesypou se na svého potomka jako vosy a zahrnou ho výčitkami. Věty typu: „Proč jsi nám to udělal, vždyť Tě máme rádi?!“ nebo „Raději jsi nám to vůbec neměla říkat!“, případně „Proč se to muselo stát právě nám, vždyť nikdo v rodině takhle postižený nebyl…?“ rozhodně nejsou příjemné. Rodiče jako by si ani neuvědomovali, že už samotné odhalení se stálo jejich dítě hodně sil a sebezapření. Bohužel, nezřídka toto přiznání končí přerušením jakéhokoli kontaktu s dětmi. Pokud už jsou soběstačné, je to „jen“ citová újma, u nezletilých jde ovšem přímo o existenční otázku. Děti proto povětšinou čekají s prozrazením, až když vyletí z rodného hnízda.
Ve správný čas
Psychologové doporučují otevřenost, ale i správné načasování.
Děti:
- Pokud vašeho rodiče čeká například náročná operace, svěřte se raději v období, až bude zdravotně v pořádku. To ale neznamená, že budete odsouvat rozhovor donekonečna, případně se spoléhat na to, že se rodiče sami časem dovtípí. Mámy a tátové se totiž i přes jasné signály chytají každého stébla naděje a do poslední chvíle doufají, že to jejich děti nemyslí vážně.
Rodiče:
- Rodiče by si zase měli uvědomit, že odhalením jim děti projevují velkou důvěru, a popřemýšlet, jestli by jim bylo milejší, kdyby jim o homosexualitě dítěte povykládala třeba škodolibá sousedka. Pokud dokážete svého potomka přijmout takového, jaký je, a to neplatí jen o sexuálním zaměření, ale i o přátelích, zálibách a zaměstnání, je to velké plus pro obě strany i pro atmosféru v rodině.
Ublíží sobě i jiným
Pokud má dítě, hlavně dospívající, pocit, že by rodiče jeho homosexualitu neakceptovali, často ji samo potlačuje. To ale může vést k psychické újmě a člověk ublíží i dalším lidem. Například homosexuál, který v sobě tuto skutečnost potlačí, se může oženit nebo vdát a dokonce určitou dobu fungovat v klasické rodině. Jeho orientace ho však dříve nebo později dohoní a odchodem k novému partnerovi nebo partnerce zlomí srdce nejen manželovi, manželce, ale i případným dětem.
Nelehký život
V případě, že se s homosexualitou smířili nejbližší rodinní příslušníci, vyvstávají další problémy. Zveřejnit to, nebo ne? Hlavně v malých městech nebo na vesnici umí být sousedská obec stále ještě nepříjemná a nepřátelská k jakékoli jinakosti nebo vybočení z tradičních kolejí. Stejně tak, je-li rodina věřící a homosexualitu vnímá jako závažný hřích. A co říct například prarodičům, kteří se vyptávají, kdy už si vnuk najde děvče nebo kdy bude mít vnučka děti? Je třeba si uvědomit, že mnozí homosexuálové svou orientací zejména v začátcích sebepoznávání trpí. Nechtějí vybočovat z řady, jsou nešťastní kvůli své odlišnosti, kterou ale nemohou změnit. Právě rodina by měla být dítěti oporou i ve složité situaci, jakou je proces uvědomování si náklonnosti ke stejnému pohlaví. Velmi tmářské by bylo myslet si, že je homosexualita nemoc nebo diagnóza, která se dá léčit. I proto ji v roce 1993 Světová zdravotnická organizace (WHO) odebrala ze svého seznamu poruch.
Nejde jen o sex
Nutno zdůraznit i to, že u homosexuality nejde jen o sex, ale také o přitažlivost, lásku a porozumění mezi partnery. „Chodil jsem s dívkou, ale rozešli jsme se. Nebylo to kvůli sexuálnímu povyražení z rozmaru. Našel jsem prostě kvalitativně hodnotnější vztah s mužem než se ženou. Zřejmě i z podobných důvodů gayové i ve světě bojují proti tomu, aby se užívalo slovo homosexuál. Ono to skutečně není jen o sexu. První věc, která většinu lidí napadne, je to, že homosexuálové nedělají nic jiného, než že spolu od rána do večera souloží. To je naprostý nesmysl. Většina gayů by s mužem přeci nebyla, kdyby ho neměla ráda,“ doplňuje Jirka z Prahy.
Jsme tolerantnější
Zdá se, že i v této oblasti dělá své výměna generací. S homosexualitou se nejen prostřednictvím médií střetáváme poměrně často, takže se mění i náš postoj k ní. „Věřím tomu, že naše děti a vnoučata to budou mít mnohem jednodušší než dneska my,“ říká jednadvacetiletá studentka sociologie Martina. „Vidím to už na sobě. Já sama mám pár kamarádů gayů, dokonce znám i jednu lesbičku. Jsou to fajn lidi, a proto si snad dokážu představit, že by jednou moje dítě přišlo domů a postavilo mě před hotovou věc. Asi bych byla trochu zaskočená, ale myslím, že bych se s tím vyrovnala mnohem líp než třeba moje mamka.“