Jednoznačně nejhorší zážitek mého života se mi pořád vrací! Stalo se to už před rokem, ale jako by to bylo včera. Šla jsem domů z noční směny (jsem zdravotní sestra) a krátila jsem si cestu přes parčík. Nebála jsem se, je tam dětské hřiště, upravené cestičky, posekaný trávník a sídliště, kde bydlíme, je co by kamenem dohodil.
Ani nevím, odkud se vynořil. Schovával se za stromem? Nezahlédla jsem ani stín, nezaslechla zašustění listí. Najednou byl za mnou. Chytil mě pod krkem „do kravaty“, nemohla jsem se ani pohnout. A pak jsem na ohryzku ucítila něco chladného - ostří nože. „Ani se nehni, nebo tě podříznu.“
Dech mu páchl alkoholem a ještě něčím, jako by se na mě otevřela žumpa. Chtělo se mi zvracet, ale v tu chvíli uvolnil stisk na mém krku a zacpal mi ústa. Ta ruka byla odporná, páchla snad ještě hůř než jeho dech. Strhl mi z ramene kabelku a pak mě otočil čelem k sobě. Usmál se. Ze zejících úst na mě koukala řada hnusných zkažených zubů.
Přitiskl mě k sobě a políbil! Měla jsem pevně stisknuté rty, ale stejně… Pořád mám před sebou ten obličej, špinavý, zarostlý, zlé oči posazené blízko u sebe. Jednou rukou mě pevně držel a druhou mi sáhl pod blůzku, prsty vsunul pod podprsenku a stiskl mi ňadro… Myslela jsem, doufala jsem, že omdlím nebo umřu a už mě nic horšího nepotká.
Pak mě hrubě odstrčil, až jsem upadla. Zasmál se. Byl to příšerný smích! Utrousil několik odporných nadávek a s mou kabelkou v ruce zmizel ve tmě. Chvíli jsem bezmocně ležela na trávníku kousek od cesty. Nakonec jsem se rozplakala. Ponížením, strachem, zoufalstvím.
Chtěla jsem zavolat svému muži, ale uvědomila jsem si, že mobil mám v kabelce.
Nevím, jak jsem se dostala domů. Ve sprše jsem se drhla až do krve. Rozčilený a vyděšený manžel mě přiměl, abychom jeli na policii ohlásit přepadení. Podařilo se mi pachatele celkem věrně popsat. Aby ne, když se mi v hlavě otiskl jeho téměř detailní snímek!
Jenže ho nechytili. Od té doby nemám klid. Jistěže jsem svůj problém řešila. S psychologem i psychiatrem. Brala jsem léky na potlačení úzkosti. Antidepresiva. Vlastně je beru pořád. Obraz hrůzy však zůstává.
Neberu si noční směny
Jdu na nákup a najednou se mi zdá, že stojí přede mnou. Ty zlé oči se na mě dívají, ústa se otevřou a vidím řadu zkažených zubů. Chce se mi vykřiknout, vtom obraz zmizí. Nevidím nikoho podobného mému násilníkovi. Byl to on? Nebo se mi to jen zdálo?
Už si neberu noční směny, v nemocnici mi vyšli vstříc. Ale i tak. Zahlédnu ho v tramvaji. Pak zavřu oči a je pryč, lidé kolem mě jsou lhostejně cizí a nečiší z nich žádná hrůza. V poslední době mě často doprovází manžel. Jenže i v jeho přítomnosti se mi stává, že spatřím násilníkovu tvář. Někdy dokonce ucítím jeho smrdutý dech.
Svěřila jsem se psychiatrovi, předepsal mi silnější léky, ale po nich jsem zase utlumená. Nemůžu si dovolit dělat v práci chyby, takže ty dryáky už radši neberu. A strach se teď vrací v ještě častějších a silnějších vlnách. Stává se mi i to, že někdo zazvoní, podívám se kukátkem a vidím JEHO! Následně se dozvím, že to byla pošťačka a nesla mi doporučený dopis. Jsem blázen? Co s tím můžu dělat?
Amálie
"Beru léky, antidepresiva...
... ale obraz hrůzy zůstává. Jdu na nákup a najednou se mi zdá, že stojí přede mnou. Ty zlé oči se na mě dívají, ústa se otevřou a vidím řadu zkažených zubů."