Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Mám rakovinu a před rodinou to tajím

Zdroj:

Dlouho jsem své zažívací potíže přičítala stresům v práci a problémům v rodině, zkrátka říkala jsem si, že mám nejspíš žaludeční neurózu. A tak jsem návštěvu lékaře stále oddalovala.

Bolesti jsem zaháněla bylinkovými čaji a kupodivu i jídlem: jakmile jsem něco snědla, ustaly. „To jsou všechno nervy, holka, nesmíš si všechno tak brát,“ utěšovala mě máma, když jsem se jí svěřila nejen se svými zdravotními problémy, ale hlavně s manželovou nevěrou.

„Nech to plavat, však ono ho to přejde. Chce opustit rodinu? Nechce! Tak mu mladý maso dopřej, vždyť on si jen masíruje svý ego. Holt stárne a chce si ještě trochu užít. Tvůj táta byl taky sukničkář, nikdy od nás ale neodešel a o rodinu se vždycky postaral. No, tvůj David přece taky.“

Mámina slova mi moc nepomohla. Cítila jsem se podvedená a ponížená, i když mě muž ujišťoval, že „nejde o nic vážného a mě ani rodiny se to netýká“. Navíc jsem se bála, že přijdu o práci, protože naše firma propouštěla, a já už mám na krku padesátku.

Doufala jsem ve vředy

O zaměstnání jsem sice nepřišla, ovšem moje potíže se žaludkem se zhoršovaly. Bolesti byly častější, taky jsem hodně zhubla, a přestože jsem se snažila jíst, kila šla dál dolů.

„Mami, tohle není normální,“ říkala mi dcera. „Je ti pořád špatně, hubneš, zajdi si prosím tě už konečně k doktorovi. Máš nejspíš žaludeční vředy, dneska se dají léčit bez operace, udělají ti endoskopické vyšetření, předepíšou léky a budeš zase fit!

Jenže při představě, že budu polykat nějakou hadičku, se mi roztřásla kolena. Nejsem schopná spolknout ani obyčejný prášek, abych se nedusila. Jednou ráno se mi ale udělalo tak zle od žaludku, že jsem sotva doběhla na záchod. Ve zvratcích byla krev.

Došlo mi, že jde do tuhého, že mi nejspíš praskl žaludeční vřed, a tak jsem se celá malátná a rozklepaná doplazila k praktické lékařce. Poslala mě šupem do nemocnice.

Zavolala jsem dceři a mámě, že si mě v ní nechají na pozorování, ať se o mě nebojí, že to asi jsou vředy. Těšínská jablíčka, jimiž jsem uklidňovala i sebe samu. Histologické vyšetření tkáně odebrané při gastroskopii potvrdilo mé nejhorší obavy: mám karcinom žaludku v pokročilém stadiu.

Co mám dělat?

Lékař mi sdělil, že určitá naděje na vyléčení je odstranění velké části žaludku. Další vyšetření však ukázala, že už mám metastázy na játrech a plicích.

Chemoterapii jsem odmítla, podle lékařů by byly výsledky stejně nejisté. Teď jsem doma na nemocenské „s vředy“, protože se bojím přiznat pravdu.

Co mám dělat? Svolat rodinnou radu a přiznat, že jsem smrtelně nemocná? Maminka s dcerou budou plakat, manžel ze soucitu opustí svou milenku a chopí se role pečovatele. Všichni mě budou litovat, obskakovat a hlavně - trápit se.

Tak se mučím sama. Mám strach a cítím, že potřebuju oporu. Ale nebylo by to ode mě sobecké? Můžeme tímto způsobem prožít ještě pár měsíců v relativním klidu, v naději, že všechno bude zase dobré.

V noci nespím a trýzní mě myšlenky na smrt. Bude to bolet? Budu umírat osamělá? Trápí mě i výčitky svědomí vůči rodině. Nakonec stejně skončím v nemocnici a moji blízcí se dozvědí pravdu.

Budou mi vyčítat, že jsem jim tak dlouho lhala? Že jsem nešla k lékaři, dokud byl ještě čas?

Karolína

Nepohybujte se v krápníkové jeskyni

PhDr. Petr Šmolka, psycholog, Poradna pro rodinu Praha 12

  • Svět je plný paradoxů. Ještě před několika lety by možná Karolína o svém zdravotním stavu věděla podstatně méně než její bližní. Tehdy se totiž lékaři snažili „chránit“ pacienty před jejich vlastními diagnózami. Rakovina a metastázy byla slova, která by před nimi nevyslovili snad ani na mučidlech. Podstatně méně ohledů či rozpaků však mívali v kontaktech s pacientovými příbuznými. V posledních asi 20 letech se situace poměrně dramaticky mění. Dnes se naopak prosazuje trend plné pacientovy informovanosti (podle možností). Pouze na něm je, zda informace pustí dál a podělí-li se o ně s okolím.
  • Chcete-li znát můj názor: podělit by se měl. Jinak totiž hrozí, že se ze vzájemné komunikace vytratí autenticita a tím i pocit blízkosti. Obě strany se pak cítí, jako kdyby se pohybovaly v jeskyni plné křehkých krápníků; se strachem, aby je nějakým neopatrným pohybem či nešťastným výrokem neponičily. Minimálně ještě jeden důvod pro větší otevřenost lze nalézt. Je přece vysoce pravděpodobné, že manželovi (a nejen jemu) časem dojde, oč běží. Možná již dnes blízcí správně tuší, jen nevědí, že i Karolína ví. Vedeni ušlechtilou snahou nedat jí to nikterak najevo, budou se asi stále častěji uchylovat k nějakým neutrálním tématům, možná i bagatelizovat její stav, což ji nutně bude nepříjemně dráždit.
  • Nikdo dnes zřejmě nedokáže zcela spolehlivě odhadnout další vývoj. Zatím vypadá sice nepříliš radostně, zároveň jsou však známy i případy zázračných uzdravení. Ani Karolína dnes neví, jak dlouho zde bude. Týdny, měsíce, roky…? Na ní ale je, zda je stráví s lidmi, jimž se bude moci svěřit rovněž s úzkostmi a jimž tím daruje možnost být jí oporou. Před časem jsem touto fází procházel s vlastní matkou. Vyjádřeno v měsících trvala několikanásobek původního očekávání. Tehdy jsme si řekli spoustu věcí, které bychom si asi za jiných okolností nikdy nesdělili. Určitě je dobře, že mohly zaznít!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky