Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Mám ráda svou práci, ale ženský kolektiv mě ničí, nevím, co mám dělat

Šikana v práci/ilustrační foto
Šikana v práci/ilustrační foto
Zdroj: Profimedia

Pomalu pomýšlím na návrat do práce po mateřské dovolené, ale mám problém. Zažila jsem zatím dvě pracoviště, obě se starším ženským kolektivem. Přes moji snahu mě kolegyně ani v jedné práci úplně nepřijaly, dávaly mi najevo, že mezi ně nezapadám, měly na mě nejrůznější narážky a ani profesně mi nebyly nijak ku pomoci, spíš naopak. Proto váhám, jestli se vrátit zpátky, nebo hledat něco jiného. V mém oboru je to ale zřejmě všude podobné a mimo obor jít nechci, svou práci mám ráda. Lidský faktor to bohužel kazí…

Je mi 26 let, jsem na mateřské s tříletým synem a pomalu začínám řešit otázku návratu do práce. Mám gastronomickou školu s maturitou a před mateřskou jsem dělala kuchařku v domově pro seniory a potom ve školní jídelně. Svoji práci mám ráda a baví mě, ale má to háček. V těchhle podnicích je v kuchyni většinou starší ženský kolektiv, tak mezi 50 a 60 roky, někdy i starší. 

Kolektiv starších žen mě zklamal

Nijak by mi to nevadilo, dokonce jsem nejdřív měla radost, že se od zkušenějších kolegyň něco naučím. Ale to jsem se spletla. Ačkoliv jsem se k nim vždycky snažila chovat opravdu slušně a s respektem, tak jsem se příznivého přijetí nedočkala. Naopak jsem zírala, jak takové navenek milé paní dovedou být zákeřné, vztahovačné, pomlouvačné, až zlé. Někdy jsem měla pocit, že se mi snad mstí za to, že už samy nejsou mladé. Dávaly mi neustále najevo, že jsem mladá, hloupá, nic neumím, a tím pádem nemám právo na nějaký názor.

A že by mi chtěly předat nějaké zkušenosti, to ani náhodou. I když jsem tam byla první týdny, tak mi nechtěly s ničím poradit, pomoct, spíš škodolibě pozorovaly, jak mi něco nejde. Dalším kamenem úrazu byla moje maturita. Ty starší ročníky neměly ještě možnost mít maturitu, jsou jen vyučené, a mají z toho zřejmě nějaký komplex. Proto mi to vždycky daly pěkně sežrat, i když já jsem na svoji maturitu nijak neupozorňovala. Ale dozvěděly se to zřejmě z papírů, a neustále mi to předhazovaly. Třeba jsem se zeptala, jak mám něco udělat, načež odpověď byla, že to přece musím vědět, když mám maturitu, jak to že to nevím, když mám maturitu, apod.

Když tohle člověk zažívá v první práci, tak to opravdu nepřidá. Proto jsem odešla a našla si místo ve školní jídelně. Doufala jsem, že to bude lepší, z prvního zaměstnání jsem už taky získala nějaké zkušenosti, ale bohužel. Kolektiv byl samozřejmě čistě ženský, a opět to byly starší ročníky, které se na mě dívaly buď jako na vetřelce, nebo spatra jako na nějaké mladé trdlo.

Ani změna práce nepomohla

V prvních týdnech jsem se samozřejmě potřebovala trochu zapracovat a rozkoukat. A kolegyně mi to opět neusnadňovaly, dávaly mi najevo, že mezi ně nezapadám, že ony jsou tam už zkušené kuchařky a já mladé ucho. Přitom jsem se od začátku snažila s nimi dobře vycházet, svoji práci plnit co nejlépe, ale bohužel. Pomlouvání a různé popichování tam byly na denním pořádku.

Naštěstí jsem po roce a půl otěhotněla a odešla na mateřskou. Práci jsem trochu pustila z hlavy, ovšem teď už je to zase aktuální a musím to řešit. Pracovat chci a moje práce mě baví, ale kvůli kolektivu opravdu váhám, jestli se tam zase vrátit. Ráda bych zůstala v oboru, a zrovna školní jídelna mi vyhovuje svou pracovní dobou, ale nevím, jak to tam s kolegyněmi zvládnu. Pokud vím, tak se kolektiv nijak neobměnil. Nebo jestli mám hledat jinde, ale po dvou špatných zkušenostech už se bojím, že je to všude stejné…

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU