Mám na krku svou dementní tchyni, která mě ale tyranizuje

Mám na krku svou dementní tchyni, která mě ale tyranizuje

Nikdo mi to ale nevěří a hlavně manžel nechce slyšet, že by mi jeho maminka způsobovala nějaké těžkosti. Je přece vážně nemocná...

Před pěti lety jsme se s manželem dohodli, že se postaráme o jeho maminku, která začínala trpět senilní demencí. Veškerá péče však zůstala na mně. Bydlíme na venkově v rodinném domku a za babičkou jsme do Brna jezdili pravidelně jednou týdně. Přivezli jsme nákup, já navařila, uklidila a vyprala.  Manžel vyměnil prasklé žárovky, popřípadě provedl pár drobných oprav. Takhle jsme si „užívali“ víkendy, dokud byla tchyně jakžtakž soběstačná. Pak jí ale začala vynechávat paměť a vypouštěla z hlavy i běžné věci.

Málem vyhořela

Třeba zapomněla zavřít kohoutky v koupelně a vytopila sousedy. Nebo málem způsobila požár, když nechala na sporáku kastrůlek s jídlem. Sousedé měli kromě svaté trpělivosti také klíč od jejího bytu a naštěstí byli zrovna doma, takže zabránili nejhoršímu. Pochopili jsme, že takhle to dál nepůjde, a rozhodli se přestěhovat babičku k nám. Ze začátku byla ráda. „Aspoň tu už nebudu přes týden sama. Víte, začínám se tady bát. Někdo mi chodí po bytě. Posledně nechal dokonce otevřené venkovní dveře! A zmizel mi můj oblíbený kastrůlek. Určitě ho ukradl." Vůbec si nepamatovala, že ho nechala na sporáku!

V našem domku jsme jí zařídili pokoj a nastalo stěhování. Najednou měla paměť jako slon a nechtěla se vzdát žádné věci. Kontrolovala nás jako ostříž, abychom na nic nezapomněli. Po příjezdu do nového domova ovšem jako když utne. Na otázku, kam máme dát hrnečky, vázičky, rámečky s fotografiemi a sošky, jen mávla rukou. „Někam je dejte. A je to vůbec moje? Ne abyste si udělali z mého pokoje skladiště!“

Manžel mě nakonec přesvědčil, abych odešla ze zaměstnání a zůstala s ní doma. Že mi bude za péči o babičku platit. On bude vydělávat, já se budu starat. Žádná společná péče. Přistoupila jsem na to, protože mi vůbec nedocházelo, jak náročný úkol na sebe beru. Některé dny byla tchyně docela při smyslech, chtěla si povídat, vzpomínala na mládí, hrály jsme karty. Zvládnu to, říkala jsem si. Ale světlých dnů ubývalo. Začala být vrtošivá a zlá. Cokoli byla záminka k hrubým nadávkám.

Taková zásoba vulgarit!

Ve snu by mě nenapadlo, jakou zásobu vulgárních slov naše slušná babička, povoláním učitelka, má, dokud mě jimi nečastovala! Manžel mi nevěřil, před ním nikdy sprostě nemluvila. „A co ty tady vůbec děláš? Koukej vypadnout, ty jedna…!“ Křičela na mě, když jsem se jí snažila vyměnit pleny nebo ji dostat do sprchy. Dokonce se se mnou prala! Manžel tyhle scény nikdy nezažil, před ním byla hotový beránek. Začal mě podezírat, že si vymýšlím, abych ho donutila dát matku do ústavu. Nepřesvědčila ho ani podlitina na mé hlavě, kterou mi tchyně udělala, když po mně vší silou hodila talíř s obědem. Prý kdo ví, jak jsem k ní přišla. Vůbec nedokázal připustit, že mám s jeho matkou takové problémy.

Smála se tomu

Byla jsem už úplně vyčerpaná. Celý den sama s tchyní, která mě nepoznává, ale hlava jí stále slouží natolik, aby dělala naschvály. Rozmazávala výkaly po peřině a upřímně se tomu smála. Házela jídlo na zem. A když přišel můj muž, žalovala na mě, že ji chci utrápit hlady a nechávám ji ve špíně. Manželovi sice pomalu docházelo, že mi ubývají síly, jenže o umístění matky do ústavu nechtěl stále mluvit. Nebo že by najal profesionální ošetřovatelku a umožnil mi návrat do práce, abych se nezbláznila? To nepřipadalo v úvahu. Přece ji nesvěří nikomu cizímu!

Nakonec souhlasil s tím, že se o ni bude starat sám jeden víkend v měsíci, abych si odpočinula a mohla do Brna za kamarádkou a našimi vnoučaty. Doufala jsem, že bude mít stejnou zkušenost jako já, ale babička s ním prý byla jako ovečka. Manžel je teď přesvědčen, že mám k jeho matce špatný přístup a že jsem si celou situaci způsobila sama. Nevím, co mám dělat.

Anna

Názor odborníka: Jednejte rychle a radikálně!

Odpovídá PhDr. Petr Šmolka, psycholog

Tchyni uchránili před reálným vyhořením sousedé, kdo ale zachrání před pocitem vyhoření Annu? Jedině ona sama! Motivace osobně pečovat o babičku byla ušlechtilá a manželem navržené řešení vypadalo prakticky. Ani on, ani Anna tehdy nemohli tušit, jak náročné to bude s někým, kdo je postižen těžkou demencí. Zvlášť, když je po tělesné stránce stále celkem fit.

Už teď je Anna na nejlepší cestě zničit sebe, nenávidět tchyni a časem i manžela. Zároveň je ale zřejmé, že od něj nemůže čekat výraznější podporu.

Pokud se matka chová opravdu jinak (lépe) ke svému synovi než ke snaše, bylo by logické, aby se o ni staral on a Anna se mohla vrátit do práce. Případně aby se o péči podělili rovnějším dílem. Je však ale stejně dobře možné, že i jemu vyvádí podobné kousky, což však nepřizná ani na mučidlech. Už proto, aby nemusel připustit nějakou změnu. A tak raději předstírá, že vše je vlastně „brnkačka“.

Jestliže Anna sama nic nezmění, bude hůř! Uvažované změny mohou být pouze „kosmetické“ (manželův větší podíl na péči), zásadnější (ošetřovatelka) nebo radikální (ústav s tím, že by si matku brávali domů vždy na pár dní). S žádnou z nich ale manžel nejspíš nebude souhlasit!
Nicméně Annina pozice je dost silná: muž ji potřebuje víc než ona jeho - bez ní by to všechno nezvládl. Někdy opravdu není jiné řešení než radikální ultimátum. A neobstojí ani argument předchozího souhlasu. Vždyť Anna má po uvedených zkušenostech plné právo změnit názor! Dnes už ho prostě může „postavit před hotovou věc“. Tedy například říct: „Prvního u nás nastupuje paní Eliška, původně zdravotní sestra, a bude se přes den o matku starat. Já se vracím do práce, po večerech a o víkendech ti s maminkou pomůžu.“

čtenářů si právě čte tento článek