Mám autistické dítě

Zdroj:

Když se můj mladší syn Jiří narodil, vypadal jako všechna zdravá miminka. Jenže skoro nespal a často plakal. Doktoři mi říkali, že to nic neznamená a že chlapečka moc pozoruju.

Bylo mu pár týdnů, když se pokoušel lézt! Matka říkala, že máme geniální dítě, a Jirka ji v tom utvrdil, jakmile v půl roce vykročil poprvé a bez opory do světa. Žasla jsem, protože starší kluk začal chodit až v roce. I naše dětská lékařka se podivovala nad tím, že je Jirka ve srovnání s vrstevníky tak napřed.

Jenže jak rostl, začal se chovat jinak než jeho starší brácha Honzík. Zatímco Honzík se rád mazlil, chtěl si se mnou pořád hrát a v roce říkal první slůvka a dokonce už začínal tvořit kratičké věty, Jirka se mým dotekům vyhýbal. Ani s bráchou si nechtěl hrát a na všechny naše citové projevy reagoval pasivně, někdy dokonce agresivně.

Časem s námi sice začal komunikovat, ale nejradši byl stejně sám, někdy si dokonce povídal s jakýmsi neexistujícím kamarádem. Hračky ho vůbec nezajímaly.

Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že žije ve svém vlastním světě, kam nás pouští jen málokdy. Jak ráda bych k sobě přitiskla jeho měkké tělíčko, jak bych byla šťastná, kdyby opětoval moji pusu! Ale on se při každém mazlení stáhl do sebe a dal si ručky před obličej. Rád kreslil, jeho obrázky plné fantazie nám často připadaly nesrozumitelné, zato krásně kombinoval barvy.

Když byly Jirkovi čtyři roky, nastoupil do školky. Vydržel tam však jen pár týdnů. „Chlapec je nepřizpůsobivý, hyperaktivní, s dětmi nekomunikuje, odmítá si hrát, během oběda utíká pryč a k učitelkám se chová agresivně,“ sdělila mi suše ředitelka zařízení. A jedním dechem dodala, že ho musíme vzít ze školky pryč.

Byly mu čtyři a něco nebylo v pořádku

Pořád jsem srovnávala Jirku s Honzíkem. Starší syn už chodil do školy, dobře se učil, měl spoustu kamarádů. Nejenže hrál s klukama fotbal, ale taky na kytaru, zapsali jsme ho do kroužku a učitel si ho nemohl vynachválit.

Jirka Honzíkovu kytaru rozšlápl. „Nelíbil se mi ten zvuk. Pořád to dělalo ten zvuk,“ řekl na vysvětlenou. Honzík byl nešťastný, plakal, koupili jsme mu novou, a když cvičil, chodila jsem raději s Jirkou ven. V té době mi taky pomalu docházelo, že s mladším synem není něco v pořádku.

Naštěstí jsem hned napoprvé padla na zkušeného psychologa, který vyslovil podezření, že může trpět autismem. Další vyšetření diagnózu potvrdilo: jde o středně těžkou formu autismu zvanou Aspergerův syndrom.

Sdělení, že je to nevyléčitelné, mě srazilo na kolena. Informace, že existují metody, které mohou projevy zmírnit a dítě s mírnější formou se časem může zařadit do kolektivu a dokonce úspěšně vystudovat vysokou školu, třeba i s pomocí asistenta, který ho bude doprovázet a vyzvedávat, mě nijak neuklidnila.

V hlavě mi vířila jediná myšlenka: mám nevyléčitelně nemocné dítě, nechtějí ho ve školce, nehraje si, ani se nemazlí. Vezmou ho vůbec do školy? Vím, že syn není hloupý. Někdy celé hodiny mlčí, jindy zase mluví jako profesor. Je pohybově nadaný a krásně kreslí. Jenže je jiný.

Přece ho ale nedám do zvláštní školy, kam vůbec nepatří! Teď je mu pět a za rok nebo za dva by měl nastoupit do první třídy. Trápím se a bojím se budoucnosti.

Martina

Martina:

"V hlavě mi vířila jediná myšlenka: mám nevyléčitelně nemocné dítě, nechtějí ho ve školce, nehraje si, ani se nemazlí. Vezmou ho vůbec do školy?"

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Job týdne: Hasič

Job týdne: Hasič

Odkud ostatní utíkají, tam oni jdou. To je definice hasičů, jak ji zná celý svět. Jaký mají život u nás?

Akční letáky