Když ztratí jeden z partnerů pevnou půdu pod nohama, pomůže návštěva manželské poradny. V galerii zjistíte, co vás tam čeká!

Není čas

Biologické hodiny bily na poplach. Když jsem na narozeninovém dortu měla 38 svíček, věděla jsem, že je zle. V takovém věku je početí přirozenou cestou stejně pravděpodobné jako výhra v loterii. Nehledě na zdravotní rizika obcházející matku i dítě. Mateřské povinnosti jsem dlouho odkládala, nejen kvůli práci, ale i hledání toho pravého. Už nebylo na co čekat. S Láďou jsme vyplnili papíry a doufali v adopci. Když se nepoštěstí mít vlastní děti, tak můžeme dát lásku a domov prckovi, který neměl v začátku života tolik štěstí.

Všichni nás strašili, že celý proces ověřování a psychologických testů se může protáhnout na dlouhé roky a dítěte se nemusíme vůbec dočkat. Každý den jsem tak s napětím otevírala schránku, visela na telefonu a očekávala dobré zprávy. Mé tiché prosby byly po čtyřech měsících vyslyšeny. Neměli jsme "nárok" na čerstvého novorozence ani batole, ale úřady nám přiřkli pětiletou holčičku.

První setkání

Zamilovala jsem se do ní na první pohled, byla kouzelná. Nesmělá, ale hravá a zvídavá. Nazrzlé vlásky spadající na ramena, tmavé oči a pihami poseté tváře. Po pár minutách vzájemného oťukávání už mi představovala své nejlepší kamarády z domova, živé i plyšové. Poprvé v životě mnou projížděl zvlášní pocit, hřejivý a mrazivý zároveň. Byla to mateřská láska. O pár týdnů později už jsme ji vedli do jejího nového království. Nemohli jsme být šťastnější.

Jsem v tom!

Užívala jsem si každý den s ní. Jako rodina jsme fungovali na jedničku a demonstrovali dokonalost. Pohoda se linula všude kolem. Nepřipouštěla jsem si, že by mohlo něco narušit náš klid. Jenže bolesti břicha mě dohnaly do čekárny gynekologa. "Je to tam, jste těhotná. Desátý týden." Menstruace si na pravidelnost nikdy nepotrpěla, a tak jsem ani nemohla postřehnout, že se nedostavila včas. Přiběhla jsem domů a zalykala se. Přes slzy jsem nemohla ani promluvit. Láďa mě vzal do náruče a Barborka mě jemně hladila po bříšku.

Lékař mě zapsal do skupiny pro rizikové těhotenství, musela jsem se tedy vzdát práce a šetřit se. Všechno šlo podle plánu. Jenže pak někdo zazvonil a návštěva to nebyla vítaná. Sociální pracovnice přišla na obhlídku, jak si žijeme, jestli Barborka nestrádá, má-li vlastní pokojíček, dostatek jídla, teplo a lásku. Měla jsem za to, že se jedná o rutinní kontrolu. Když jsem ale zážitek vyprávěla odpoledne Láďovi, vyvedl mě z omylu. "Tak už tady byli? To rychle. Snad se to stihne a bude s tím jen trocha papírování." Nechápala jsem, o čem je řeč.

Ještě je čas!

"Nevím, proč se zlobíš. Snad si nenecháme cizí dítě, když budeme mít vlastní. Snad půjde Bára vrátit, nemáme ji ještě tak dlouho! Tomu se říká operativní řešení." Co mi přišlo pod ruku, to jsem po něm hodila. Zuřila jsem vzteky. Od té doby spí se mnou Barunka v manželské posteli a před spaním si vyprávíme pod peřinou. Manžel v mých očích klesl až na samý konec potravního řetězce. Nevím, co dál.