Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Linda (19): Nutí mě k potratu a adopci. Já nechci!

Zdroj:

Už teď si s ním povídám. S tím malým drobkem, který si na snímku z ultrazvuku cucá paleček. Je mi devatenáct a jsem v pátém měsíci. Jsem máma, ale budu jí smět také zůstat?

Nikdo kromě mě moje miminko nechce. Můj kluk dostal hotový záchvat, když jsem mu o těhotenství řekla. „Nemůžu si teď dovolit rodinu, mám před státnicemi, tátu by z toho trefil šlak! A přece víš, že u nás bydlet nemůžeme.“

Řekl mi, ať jdu na potrat, že to dneska není žádný problém, zákrok mi prý zaplatí a ještě budeme mít dětí, kolik budeme chtít. Až na ně budeme mít.

Svěřila jsem se mámě, doufala jsem, že v ní najdu oporu. Ale místo toho hned spustila: „A jak to chceš vyřešit? Měla bys co nejrychleji. Čím dřív, tím to pro tebe bude méně rizikové.“ Slovo interrupce se v jejích větách schovávalo jako skalpel.

Řekla jsem jí, že si chci miminko nechat. „Na to zapomeň! Copak můžeš bydlet s dítětem v našem mrňavém bytě? Už teď se sem pomalu nevejdeme, máš přece ještě mladšího bratra a sestru! A tátovi to radši vůbec neříkej.“

Tak jsem na tu interrupci šla! Ale když jsem mluvila s lékařem, řekla jsem mu, že jsem si to rozmyslela. Vůbec se nezlobil, usmál se s tím, že mi drží palce. „No to byla rychlovka! Už to máš pryč?“ divila se máma.

Když zjistila, že si „to“ chci rozhodně nechat, málem omdlela. Informační embargo bylo okamžitě zrušeno a nastoupil na mě táta. A že se mám do nemocnice okamžitě vrátit. Odmítla jsem. Sešla se rodinná rada, povolali k tomu dokonce i mého přítele Petra a jeho rodiče.

Petr seděl jako zařezaný a téměř nemluvil, jen alibisticky pronesl, že mi svůj názor už řekl. Rozpoutala se debata, v níž jsem neměla ani poradní hlas. O mém děťátku se mluvilo jako o „tom“, jako o nějakém odpadu, pořád se řešilo, že propásnu termín interrupce a jak mě dotlačit k tomu, abych na ni šla.

Dítě rodina nechce

Měla jsem pocit, že kdyby mohli, nejradši by mi „to“ vzali sami, hned na místě. Pak přišel táta s geniálním řešením: ať prý dítě donosím, když jsem tak zatvrzelá, ale ať ho dám okamžitě k adopci. Prý se nemusím bát, že přijde do špatné rodiny, má kontakty a všechno zařídí.

Rozplakala jsem se a vůbec jsem ten nával lítosti nedokázala zadržet. Nikoho mé pocity nezajímaly. Všem bylo úplně ukradené, že už teď mám k drobečkovi citový vztah. Možná doufali, že z těch nervů potratím. Klidně by mě i mé dítě obětovali, jen aby nemuseli ubrat nic ze svého pohodlí!

Nikdo z rodiny se mnou teď nemluví. Pouze mladší sourozenci, ti se chudáčci na miminko dokonce těší, protože nevědí, jak situaci vidí naši.

Vím, že jsem měla být opatrná a brát antikoncepci pravidelně, uznávám, že jsem svým těhotenstvím zkomplikovala rodině i sobě život, ale když už se to stalo, tak by mi snad měli poskytnout pomoc a ne mě hnát na potrat nebo nutit, abych dala dítě k adopci!

Vždyť moje matka a Petrova máma byly taky těhotné, copak už zapomněly, jaké to je, když děťátko poprvé kopne, když se vám v těle začne hýbat nový život.

Bříško se mi už kulatí a moje matka se ho ještě ani nedotkla. Podle ní mám v těle vetřelce, který musí okamžitě pryč, sotva po porodu zapláče. Myslíte, že se něco změní, až se narodí?

Já ho k adopci dát nechci, přece mě k tomu nemůže nikdo donutit. Snad bych mohla do azylového domu? Naši mi totiž vyhrožují, že pokud se vrátím z porodnice s dítětem, máme jít třeba pod most. Copak to můžou rodiče své dceři a vnoučeti opravdu udělat? Kdo mi poradí?

Linda

Psycholog: Važte dobře slovo i skutky

Co k případu říká psycholog PhDr. Petr Šmolka?

  • Možná ode mě očekáváte zdrcující filipiku proti Lindiným i Petrovým rodičům. Ve srovnání s nimi se přece krkavčí matky chovají ke svým mláďatům přímo láskyplně. Dovedu si představit spoustu Lindiných vrstevnic, které budou její volbu považovat za hodnou obdivu. Vždyť zde mateřská láska opět vítězí. Budiž, i tak lze na její počínání nahlížet.

  • Nicméně… Linda jako by jednou částí svého já křičela „jsem už přece dospělá, a tak mám právo rozhodovat o svém osudu“, ale zároveň dávala okolí najevo, že má povinnost postarat se o ni a její dosud nenarozené dítě. A když se odmítají postarat rodiče, ať se tedy postará někdo jiný: třeba stát tím, že poskytne zázemí azylového domu.

  • V dospělosti skutečně platí, že máme právo na vlastní rozhodnutí, zároveň však máme také zodpovědnost za své činy. Měli bychom mít rovněž schopnost nežádoucím situacím úspěšně předcházet. Původně nechtěná gravidita mezi ně patří.

  • Přesto všechno má Linda na své rozhodnutí plné právo a okolí by ho mělo přinejmenším respektovat. Nelze vyloučit, že rodiče nakonec svůj postoj změní, třeba nad kolébkou patřičně zjihnou. Pokud ne, ani pak Lindu a její dcerku či synka nečeká katastrofický scénář: nějakou dobu by skutečně mohli pobývat v azylovém domě.

  • Všichni zainteresovaní by si však měli co nejdřív uvědomit, jak hluboce a dlouhodobě můžou být jejich vzájemné vztahy tímto obdobím poznamenány. A podle toho opravdu pečlivě vážit slova i skutky!

  • Vytvořte si katastrofický scénář pro případ, že rodiče ani po porodu „nevyměknou“. Začněte si co nejdřív shánět místo v azylovém domě a také se zajímejte o sociální dávky. Navštivte oddělení sociálně právní ochrany dětí na městském úřadu v místě svého bydliště.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky